ECLI:CZ:US:2017:1.US.2732.17.1
sp. zn. I. ÚS 2732/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t.č. ve výkonu trestu ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Magdalenou Kubátovou, advokátkou se sídlem Veverkova 1101/1, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 628/2017-35 ze dne 3. 7. 2017, usnesení Vrchního sodu v Praze sp. zn. 7 To 83/2016 ze dne 4. 10. 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 1/2016 ze dne 25. 5. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to zejména ustanovení čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadenými rozhodnutími byl stěžovatel shledán vinným přípravou ke zločinu vraždy, za což byl odsouzen k šestiletému trestu odnětí svobody. Stěžovatel se měl dostat do konfliktu s poškozeným ohledně homosexuální prostituce, vzájemných finančních nesrovnalostí a bytu, který poškozenému zapůjčil. S D. V. se pak měl bavit o tom, že hledá osoby, které by chtěl najmout na zabití poškozeného. Stěžovatel pak opakovaně telefonicky i v komunikaci prostřednictvím Facebooku potvrzoval, že si zabití poškozeného opravdu u otce D. V. objednává. V nahraném telefonickém hovoru souhlasil s objednaným zavražděním poškozeného a poté, co mu bylo sděleno, že poškozený již byl zavražděn, i s tím, že za vykonanou vraždu zaplatí částku ve výši 20 až 30 tisíc korun.
3. Vrchní soud k odvolání stěžovatele ve svém napadeném rozhodnutí potvrdil napadené rozhodnutí městského soudu a uvedl, že skutečnost, že svědek P. nebyl u hlavního líčení osobně vyslechnut, není v rozporu s právy stěžovatele a upozornil, že zásada kontradiktornosti řízení byla zachována, neboť tento svědek byl řádně vyslechnut v přípravném řízení za účasti obhájce stěžovatele jako obžalovaného. Jestliže posléze soud prvního stupně výpověď tohoto svědka u hlavního líčení v souladu s §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu přečetl, pak se tak stalo zákonným způsobem proto, že svědek se stal pro soud nedosažitelným.
4. Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí uvedl, že ve světle provedených důkazů neobstojí argumentace stěžovatele, jejíž podstatou je prosazování vlastní skutkové verze, podle níž o fyzické likvidaci poškozeného nikdy vážně neuvažoval, ani si ji neobjednal, a naopak se sám stal terčem výhrůžek z jeho strany, ani to, že trestní oznámení bylo produktem promyšleného komplotu poškozeného a svědka D. V. vůči jeho osobě, vedeného snahou jej zničit. Ze skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely při právním posouzení jeho jednání, předně nelze dovodit, že by stěžovatel pod nátlakem svědka V. pouze "odsouhlasil" jeho záměr usmrtit poškozeného. Jeho záměr fyzicky zlikvidovat poškozeného, projevovaný konstantně po několik dní a na něj navazující další aktivní kroky rozhodně nebylo možno charakterizovat ani jako tzv. afektdelikt, tj. jednání v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, ani jako jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (což by vedlo k závěru o přípravě trestného činu zabití, jehož příprava obecně není trestná). Žádné takové specifické okolnosti posuzovaného jednání v daném případě soudy na podkladě provedeného dokazování nezjistily. O tom, že k vraždě ani k jejímu pokusu nakonec nedošlo, rozhodlo pouze to, že D. V. neměl vážný úmysl vraždu poškozeného u kohokoli objednat, a tuto "službu" nabídl stěžovateli jen "naoko", tak aby jeho záměr naopak účinně překazil. Pokud si D. V. vnitřně předsevzal vraždě poškozeného zabránit, stalo se tak zcela nezávisle na vůli stěžovatele, který jeho rozhodnutí v tomto směru nijak neovlivnil. Naopak, zájem na usmrcení poškozeného ve víře, že komunikuje se svým komplicem, svědkovi znovu potvrdil i v momentě, kdy měl za to, že domnělý hlavní pachatel (otec svědka) již poškozeného fakticky zbavil osobní svobody, má ho ve svých rukou a pouze čeká na příkaz k provedení samotné "exekuce".
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že došlo k omezení možnosti obhajoby konfrontovat svědka P. ve světle všech zjištěných skutečností a shromážděných důkazů ve fázi soudního řízení, přičemž nebylo dostatečně prokázáno, že k tomu byly splněny zákonné podmínky, respektive splnění těchto podmínek obecné soudy dostatečně neodůvodnily.
6. Dále se stěžovatel domnívá, že nebylo dostatečně respektováno jeho právo nevypovídat v přípravném řízení ve svůj neprospěch, neboť to bylo soudy použito jako argument pro nedůvěryhodnost jeho výpovědi a osoby.
7. Stěžovatel rovněž vytýká obecným soudům, že došlo k nerovnému hodnocení důkazů - výpovědi svědků, protože soudy nepřihlédly k důvodům znevěrohodňujícím svědecké výpovědi proti jeho osobě. Ze strany orgánů činných v trestním řízení je celý skutek popisován jako pokus o vraždu ve fázi přípravy, kterého se měl dopustit stěžovatel vůči poškozenému v souvislosti s finančními nesrovnalostmi mezi stěžovatelem a poškozeným při spolupráci v rámci eskortních služeb. Ze strany orgánů činných v trestním řízení podle stěžovatele nebylo vedeno nestranné vyšetřování a nebyla ctěna základní zásada, na níž stojí celé trestní řízení, tedy zásada "in dubio pro reo".
8. Stěžovatel poukazuje na to, že poškozený měl k disposici kompromitující dehonestující materiál jak na svědka V., tak na svědka P., které mu umožňovaly vydírání obou svědků. Dále také bylo prokázáno, že o předmětu činnosti svědka V. nebyla jeho rodina obeznámena, že tento svědek se živil způsobem, o němž nevěděla ani jeho matka, je osobou od 13ti let závislou na drogách s tím, že v rozhodné době již byl dlouhodobě uživatelem těžkých drog a necelých šest měsíců poté byl hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Bohnice z důvodu, že má vidiny a nevnímá realitu a trpí bludy, že je pronásledován. Takový svědek by však neměl být považován za konzistentně svědčícího svědka. Poškozený pak měl podle stěžovatele opakovaně vyhrožovat všem svědkům, že pokud stěžovateli jakkoliv pomůžou, tak je zničí stejně jako stěžovatele. Je otázkou, zda by vůbec k čemukoliv stěžovatel přistoupil, pokud by nebyl někým "tlačen". Z veškeré komunikace, je zřejmé, že je protistranou nucen ke konkrétním odpovědím, z telefonátu je zřejmé, že je svědku V. napovídáno, jaké odpovědi jsou cílem komunikace a jak má na stěžovatele dále přitlačit. Stěžovatel též poukazuje na to, že je zde důvodné podezření, že se poškozený dopouštěl trestné činnosti kuplířství.
9. Stěžovatel též zdůraznil, že nemá žádný záznam v trestním rejstříku a rodinné zázemí u dlouhodobé přítelkyně. Připustil, že sice rekreačně požíval v rozhodné době lehké drogy, tomu se však dle provedeného dokazování oddávali všichni zásadní svědci i poškozený.
III. Hodnocení Ústavního soudu
10. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
12. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele a dospěl k závěru, že stěžovatelovy námitky směřují ryze do oblasti skutkových závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, a do jejich hodnocení těmito soudy. V nyní posuzované věci obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování a přesvědčivě vysvětlily, proč dospěly ke skutkovým a právním závěrům, které stěžovatel napadá. Stěžovatelova argumentace, byť i se odvolává na zásady spravedlivého procesu, směřuje proti vyvození skutkových a právních závěru, pohybující se na úrovni podústavního práva.
13. V projednávané věci obecné soudy nevybočily z mezí své rozhodovací sféry a Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Argumentace uvedená v ústavní stížnosti je jen opakováním výhrad, již přednesených před obecnými soudy a jimi vypořádaných.
14. Ústavní soud tedy neshledal ústavní dimenzi předloženého případu, a proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu