ECLI:CZ:US:2017:1.US.2801.17.1
sp. zn. I. ÚS 2801/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Černého 517/13, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. prosince 2015 sp. zn. 6 T 38/2014, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2016 sp. zn. 5 To 79/2016 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017 č. j. 8 Tdo 499/2017-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podal 4. září 2017 ústavní stížnost, kterou doplnil 9. října 2017, ve které namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel odsouzen za zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody v délce 9 měsíců a k náhradě škody. Tohoto zločinu se dopustil tím, že najel do strážníka obecní policie, a když se následně strážník zachytil střešní lišty auta stěžovatele, tak pokračoval v jízdě, dokud mu jiné auto nezablokovalo cestu. Městský soud napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele a Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jeho dovolání.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá dvě skutečnosti. První je, že předsedkyně senátu obvodního soudu dostatečně jasně nevysvětlila při vyhlašování rozsudku, jakého jednání se stěžovatel dopustil. Dále stěžovatel namítá, že nemohl spáchat daný trestný čin, jelikož oblečení strážníka obecní policie nesplňovalo všechny povinné náležitosti jeho stejnokroje. Konkrétně strážník, na kterého stěžovatel najel, neměl šachovnicovou pásku na oděvu a pokrývce hlavy a služební odznak neměl v úrovni prsou. Z toho stěžovatel dovozuje, že se nemohl dopustit trestného činu násilí proti úřední osobě, jelikož strážník nebyl řádně označenou úřední osobou.
II.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
7. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016]. V případě stěžovatele není naplněna ani jedna z těchto podmínek. Obecné soudy se detailně věnovaly skutečnosti, že stěžovatel věděl, že se jedná o strážníka obecní policie - a tedy o úřední osobu (str. 14-15 rozsudku obvodního soudu, str. 7-8 usnesení Městského soudu a body 36-39 usnesení Nejvyššího soudu). Konkrétně uvádí, že poškozený strážník na sobě měl kombinézu s označením strážníka obecní policie a zjevně dal najevo, že vystupuje v této pozici. Ústavní soud s jejich argumentací plně souhlasí a nemůže tedy přisvědčit námitce stěžovatele, že jeho jednání není možné kvalifikovat jako násilí na úřední osobě. Je až s podivem, že stěžovatel myslí vážně námitku, že by skutečnost, že strážník obecní policie snad nebyl plně oblečen podle předpisů, měla být podstatná, když stěžovatel najížděl do osoby, která zcela zjevně zastávala funkci strážníka obecní policie - bez ohledu na to, že nelze najíždět autem do žádné živé bytosti.
8. Druhá námitka stěžovatele, tedy že soud dostatečně jasně při vyhlášení rozsudku nespecifikoval skutek, přičemž pouze odkázal na skutek uvedený v obžalobě, je bezpředmětná. Stěžovatel obdržel písemné vyhotovení rozsudku a nemohlo tedy dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, i kdyby snad při ústavním vyhlašováním rozsudku nebyl skutek úplně specifikován.
9. Ústavní soud nad rámec projednávaného poznamenává, že advokát stěžovatele k podané ústavní stížnosti připojil dokument z úplně jiného případu (návrh na okamžité osobní jednání o smíru). I obsah podání určeného Ústavnímu soudu nesplňuje očekávatelné standardy; zástupce stěžovatele používá např. formulace zkopírované z textu dovolání (např. užití spojení "čímž je dán dovolací důvod") či nedostatečně označené dokumenty. Při posouzení stížnosti stěžovatele však tyto skutečnosti Ústavní soud nebral v potaz.
10. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 19. prosince 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu