ECLI:CZ:US:2017:1.US.2826.16.1
sp. zn. I. ÚS 2826/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti A. H., zastoupeného Mgr. Patrikem Šorfem, advokátem se sídlem Polská 1282/16, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 189/2016-424 ze dne 7. 6. 2016 a usnesení téhož soudu č. j. 21 Co 230/2015-182 ze dne 19. 6. 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 0 Nc 136/2014-356 ze dne 17. 2. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovy nezletilého syna J., stanovil mu výživné ve výši 1.500,- Kč měsíčně, vyčíslil dluh na výživném ve výši 18.400,- Kč, který mu uložil zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 500,- Kč spolu s běžným výživným a upravil rozsah styku stěžovatele s nezletilým v rozsahu podrobně vymezeném ve výrokové části daného rozsudku nalézacího soudu. Obvodní soud takto rozhodl o výchově nezletilého, o výživném a úpravě styku znovu poté, co jeho předchozí rozsudek č. j. 0 Nc 136/2014-163 ze dne 9. 3. 2015 Městský soud v Praze k odvolání matky nezletilého v záhlaví citovaným usnesením ze dne 19. 6. 2015 v tomto rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I proti v pořadí druhému rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze vpředu uvedeným rozsudkem tak, že rozhodnutí obvodního soudu změnil pouze co do výroku III/a tak, že stanovil způsob a místo převzetí a předání nezletilého J. při realizaci styku stěžovatele se synem, jinak je jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2015 projednal a rozhodl pouze o odvolání matky a jeho odvoláním se vůbec nezabýval. Stěžovatel dále uvedl, že dle ustanovení §4 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních je místně příslušný soud, v jehož obvodu má podle rozhodnutí rodičů nezletilý své bydliště. Nezletilý ovšem bydlel po dohodě rodičů od svého narození v Prostějově v místě bydliště stěžovatele, a to více než jeden rok a v Prostějově měl i svého dětského lékaře. Teprve po této době matka bez souhlasu stěžovatele odvezla nezletilého syna do svého bydliště v Praze 8. Z těchto důvodů stěžovatel tvrdí, že o úpravě styku rodičů s nezletilým rozhodoval místně nepříslušný soud. Stěžovatel též soudům vytkl, že stanovený zvykací režim je pro něj prakticky neproveditelný. Soudy dle jeho názoru vůbec nepřihlédly k tvrzením, že náklady na dopravu ke styku s nezletilým ve zvykacím režimu jsou pro něj likvidační, a nevzaly v úvahu, že v době trvání styku při zvykacím režimu nemá stěžovatel žádnou možnost péče o nezletilého, protože s otcem žijícím v Praze se stěžovatel dlouhodobě nestýká, stěžovatelova přítelkyně žijící v Praze je pro nezletilého zcela cizí osoba a s ohledem na věk nezletilého by mu setkání s cizí osobou nebylo na prospěch. Stěžovatel zpochybnil také výši výživného, která neodpovídá jeho majetkovým a příjmovým poměrům. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti napadl toliko poslední rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, což je zřejmé i z její úvodní strany. Nicméně ze samotného textu je patrné, že napadá rovněž předchozí kasační rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2015, což podtrhuje i skutečnost, že jeho kopii přiložil k ústavní stížnosti. Nadto své výhrady stran rozsahu styku a výše výživného stěžovatel směřuje i proti poslednímu rozsudku nalézacího soudu. Ústavní soud proto vyšel z toho, že stěžovatel se fakticky domáhá zrušení i těchto rozhodnutí, byť nejsou pojata do petitu ústavní stížnosti, čemuž také přizpůsobil rozsah svého přezkumu.
Ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2015 je ovšem nutno pokládat ústavní stížnost za opožděně podanou. Námitka stěžovatelem tvrzeného opomenutí projednání a rozhodnutí o jím tehdy podaném odvolání se omezuje toliko na stádium odvolacího řízení, nemůže být řešena v následně probíhajícím řízení poté, co byla věc vrácena odvolacím soudem soudu prvního stupně, ani v případném následném opětovném odvolacím řízení proti rozhodnutí posledně uvedeného. Krom toho jde o námitku, která svojí povahou odpovídá zmatečnostnímu důvodu uvedenému v ustanovení §229 odst. 3 občanského soudního řádu, dle něhož lze proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu podat žalobu pro zmatečnost, jestliže mu byla nesprávným postupem tohoto soudu odňata možnost jednat před ním, a proto se jedná zároveň o námitku nepřípustnou.
Ani námitku údajně místně nepříslušného nalézacího (a tím v souzené věci i odvolacího) soudu nemohl Ústavní soud akceptovat, poněvadž stěžovatel nedoložil, že by byl takovou námitku během řízení vůbec vznesl, natož jak o ní bylo rozhodnuto, přičemž z napadených soudních rozhodnutí se její uplatnění též nepodává a stěžovatel ani nerozporuje, že by snad soudy danou námitku opomněly vypořádat. Také tuto výhradu je tudíž třeba posoudit jako nepřípustnou.
Ve zbývající části dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v napadených rozhodnutích nezjistil žádný exces, pro který by bylo nutno přikročit k jejich kasaci, ani projevy či známky porušení zásady rovnosti účastníků řízení, resp. strannosti, zaujatosti soudů. Zejména soud prvního stupně se otázkou úpravy poměrů k nezletilému synovi stěžovatele zabýval pečlivě, byť v intencích předchozího kasačního zásahu městského soudu. Obvodní soud pak v odůvodnění svého rozsudku poměrně přiléhavě identifikoval problém, pro který nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na svěření nezletilého do jeho péče, a sice absence změny poměrů, přičemž změna výchovy by pro nezletilého vzhledem k jeho věku představovala nepřiměřenou zátěž a sám stěžovatel pro takovou výchovu nemá zcela vhodné podmínky, kdy navíc zajišťuje realizaci střídavé výchovy pro své další nezletilé dítě (srov. též str. 6 - 7 napadeného rozsudku Městského soudu v Praze).
Ani v závěrech soudů ohledně výše výživného nelze spatřovat exces, který by si žádal ingerenci Ústavního soudu. Jak nalézací, tak i odvolací soud vyšel z dostatečného důkazního materiálu, přičemž stěží si lze v rozumné míře představit další snížení výživného ve výši 1.500,- Kč měsíčně. Ani zde tedy Ústavní soud žádnou svévoli soudů nespatřuje.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost směřující proti v záhlaví označenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2015 dle §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost i nepřípustnost, ve zbývající části pak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu