ECLI:CZ:US:2017:1.US.2851.17.1
sp. zn. I. ÚS 2851/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Janou Flégrovou, advokátkou se sídlem Husovo nám. 14, 584 01 Ledeč nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 142/2017-79 ze dne 27. 6. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem č. j. 0 Nc 14/2017-57 ze dne 10. 4. 2017 Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl o úpravě poměrů stěžovatele k nezletilým dětem a svěřil nezletilého T. a tehdy ještě i nezletilou T. pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče stěžovatele a matce dětí uložil povinnost přispívat mu na výživu nezletilé T. částkou 1 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého T. částkou 1 000 Kč měsíčně. K odvolání matky bylo toto rozhodnutí v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové změněno tak, že nezletilý T. byl svěřen do střídavé péče obou rodičů. Matka nezletilého byla zavázána přispívat na jeho výživu částkou 700 Kč měsíčně a stěžovatel částkou 3600 Kč měsíčně. V průběhu odvolacího řízení dosáhla T. zletilosti, proto o úpravě poměrů ve vztahu k ní již odvolací soud nerozhodoval.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel uvedl, že dle jeho názoru ještě před prvním jednáním soudu selhal především opatrovník nezletilých dětí. Ten byl ze zákona povinen chránit zájmy dětí a před jednáním soudu zjistit jejich stanovisko k návrhu stěžovatele. Opatrovník navštívil nezletilé v místě jejich bydliště, hovořil s nimi, avšak z jeho zprávy dle názoru stěžovatele nevyplynulo zcela jasně, jak se obě děti k péči stěžovatele postavily a co je jejich přáním. Odvolací soud při rozhodování o úpravě poměrů k nezletilému dítěti podle mínění stěžovatele nepostupoval s ohledem na osobnost dítěte, specifika případu a zejména jeho zájem. Odvolací soud též nesprávně zjistil názor nezletilých a jejich skutečné přání. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nesdílí výhrady stěžovatele, že odvolací soud ignoroval přání a stanovisko nezletilého. Z odůvodnění je zcela zřejmé, že postoj dětí soud zjišťoval i vážil s přihlédnutím k dalším rozhodným skutečnostem. V tomto směru zejména poukázal na to, že nezletilý sice vyjádřil své přání žít se stěžovatelem, avšak při opakované žádosti soudu o vysvětlení jej nedokázal odůvodnit. Soud též zjistil, že si nepřeje ani změnu trávení víkendů u babičky z matčiny strany. Krajský soud v této souvislosti přihlédl i k tomu, že opakovaný pohovor u kolizního opatrovníka, v němž se "přiklonil" na stranu otce, se odehrál právě z popudu stěžovatele, což ve spojení s jeho výslechem u soudu vedlo k jisté relativizaci jeho postoje. Odvolací soud rovněž poznamenal, že ani jeden z rodičů není z hlediska péče o dítě nijak diskvalifikován, oba mají naopak pro ni rovnocenné předpoklady, přičemž ve vztahu k této péči nevyšly během řízení najevo žádné negativní skutečnosti. Každý z rodičů se o výchovu dětí zasloužil dílčím, specifickým způsobem. V kontextu těchto úvah není závěr odvolacího soudu o střídavé péči (se společnou péčí stěžovatel nesouhlasil již v nalézacím řízení) zjevně nepřiměřený. Nadto nastavený režim střídavé výchovy beztak víceméně odráží dosavadní faktický způsob realizace výchovy, a nepředstavuje tak ve vztahu k žádnému z účastníků jakkoli překvapivé rozhodnutí.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadený rozsudek krajského soudu zasáhl do práva stěžovatele na rodinný život, spravedlivý proces, rodičovských práv či jiného jeho základního práva. Z toho důvodu odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu