ECLI:CZ:US:2017:1.US.2872.17.1
sp. zn. I. ÚS 2872/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. T., zastoupeného Mgr. Tiborem Stanem, advokátem se sídlem v Táboře, Husovo nám. 529, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 25. srpna 2017 č. j. 14 To 208/2017-987 a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 21.července 2017 č. j. 3 T 5/2017-911, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť jimi podle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, obžaloba ze dne 12. 1. 2017 viní stěžovatele ze spáchání dvou přečinů zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dvou trestných činů podvodu, a to z přečinu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a dále ze zločinu podle §209 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (spáchaných šestnácti útoky). Ve věci figuruje celkem 14 poškozených.
3. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 9. 2016 z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. ř. Dne 1. 2. 2017 soud po napadení obžaloby rozhodl o dalším trvání vazby. Usnesení nabylo právní moci dne 28. 2. 2017. Další rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě je datováno dnem 3. 5. 2017 a právní moci nabylo dne 30. 5. 2017.
4. Napadeným usnesením Okresní soud v Táboře rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě v rámci hlavního líčení, v němž byl vyhlášen (v té době) nepravomocný odsuzující rozsudek, jímž byl stěžovatel ve všech bodech obžaloby shledán soudem prvého stupně vinným.
5. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, napadeným usnesením ze dne 25. 8. 2017, č. j. 14 To 208/2017-987, stěžovatelovu stížnost proti ponechání ve vazbě zamítl jako nedůvodnou.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti shledává zásah do svých ústavně zaručených práv předně v údajném porušení zásady speciality podle §85 a §198 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů. Tvrdí, že nebyl soudem z Nizozemského království vydán pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a přesto bylo pro tento přečin soudem prvého stupně vedeno trestní řízení. Stěžovatel dále uvádí, že o možnosti vzdát se zásady speciality byl poučen až před vynesením rozsudku a napadeného usnesení. Na základě toho se stěžovatel zásady speciality nevzdal a Okresní soud v Táboře proto řízení pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku usnesením zastavil (podle názoru stěžovatele jej měl spíše přerušit). Do právní moci usnesení však bylo fakticky i nadále proti němu vedeno trestní řízení i pro přečin zanedbání povinné výživy.
7. Dále tvrdí, že vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř. není v jeho případě splněn. Policii bylo známo, že stěžovatel v Nizozemí pracuje legálně a ve spisu figurovalo telefonní číslo na něj i na jeho známého, jehož prostřednictvím v minulosti platil výživné. Bylo možné jej kontaktovat i přes doručovací adresu u matky. Pokud by mu orgány činné v trestním řízení sdělily termín úkonu, kterého se má na území ČR účastnit, přijel by. S policií i v minulosti spolupracoval. Zdůrazňuje, že obě země jsou součásti schengenského prostoru, v němž je zaručen volný pohyb osob. Podle stěžovatele není správné občany EU jakýmkoli způsobem donucovat opakovaně se dostavovat přes celý kontinent k přebírání zásilek do vlastních rukou v místě trvalého bydliště. Stěžovatel se domnívá, že v jeho věci bylo porušeno právo EU, Schengenská dohoda i ústavně zaručená práva.
8. Ústavní soud předně konstatuje, že je při svém rozhodování vázán petitem ústavní stížnosti. V něm stěžovatel navrhuje zrušení rozhodnutí o dalším trvání vazby. Nynější přezkum Ústavního soudu se tak zaměřuje na rozhodování o dalším trvání vazby podle ustanovení §72 tr. ř. K námitkám směřujícím proti postupu orgánů činných v trestním řízení, které se na rozhodování o ponechání ve vazbě přímo nevztahují, se tak nebude podrobněji vyjadřovat.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
10. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o dalším omezení svobody stěžovatele, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. ř., nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Ústavou, Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. V této fázi trestního řízení Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. Předmětem posouzení Ústavního soudu tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou trvání vazby, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§67 tr. ř.).
12. K této otázce obecné soudy zkráceně řečeno uvedly, že stěžovatel byl nepravomocně uznán vinným ze spáchání velmi rozsáhlé majetkové trestné činnosti, jejíž způsob spáchání je podobný tomu, pro který byl již v minulosti odsouzen. Stěžovatel se měl obohacovat tím, že od poškozených buď převzal věci či finanční hotovost, přislíbil dovoz zboží, prodej či nákup automobilu, směnu peněz apod. a následně si věci či hotovost ponechal.
13. Ustanovení §67 písm. a) i c ) tr. ř., poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli, zda se v ní ponechává či z ní propouští) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
14. Takový výsledek rozhodujícím soudům však vytýkat nelze. Podle jejich závěrů stěžovateli s ohledem na rozsah, závažnost a společenskou škodlivost jednání, z něhož je obviněn, obžalován a nepravomocně odsouzen, hrozí vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody a hrozba nařízení výkonu zbytku trestu, neboť se trestné činnosti dopustil v době zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Soudy poukázaly i na to, že stěžovatel ovládá několik cizích jazyků, v zahraničí pobýval a disponuje schopnostmi přesvědčit jiné k jednání, které vyhovuje předně jeho zájmům. Trestnou činnost přitom stěžovatel páchá s přestávkou pobytu ve vazbě, ve vězení a na útěku již jedenáct let. Minimálně část získaných prostředků stěžovatel spotřeboval při hazardních hrách. Rozhodné znaky pro naplnění obou vazebních důvodů tak jsou v posuzované věci podle jejich názoru splněny.
15. Nad rámec lze uvést, že stížnostní soud k námitce stěžovatele uvedl, že stěžovatel byl vydán z Nizozemí k trestnímu stíhání do České republiky pro majetkovou trestnou činnost. Pro ni byl obžalován a právě důvodné podezření z jejího páchání bylo podkladem pro rozhodnutí o jeho vazebním zajištění i pro jeho další trvání. Nelze tedy dovozovat, že by stěžovatel byl zbaven osobní svobody v souvislosti se spácháním trestného činu (zanedbání povinné výživy), pro který nebyl z Nizozemí do České republiky vydán. Podle vlastních slov stěžovatele, bylo jeho trestní stíhání pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku usnesením zastaveno, další námitky, které se k tomuto řízení vztahují, jsou tak s ohledem na projednávanou věc zcela nepřípadné.
16. Volný pohyb osob v rámci schengenského prostoru zaručující právo pracovat, usadit se a žít v kterékoli členské zemi, které stěžovatel, stejně jako další občané Evropské unie, využíval, si vyžádal potřebu užší mezinárodní justiční spolupráce, k níž se Česká republika v souvislosti s členstvím v Evropské unii a dalších mezinárodních organizacích zavázala. Stěžovatel byl pro orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení nekontaktní, byť si byl vědom toho, že trestní řízení v jeho věci probíhá. V souvislosti s důvodným podezřením ze spáchání specifikovaných trestných činů stěžovatelem Česká republika využila právní pomoci a orgány cizího státu rozhodly o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání v České republice. Porušení mezinárodních závazků České republiky, které stěžovatel v obecné rovině zmiňuje, v posuzované věci nic nenasvědčuje.
17. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu