ECLI:CZ:US:2017:1.US.2924.17.1
sp. zn. I. ÚS 2924/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jana P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Michalem Šimetkou, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 244/18a, proti sdělení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 7. 7. 2017 sp. zn. 1 KZN 3285/2017-10, proti sdělení Okresního státního zastupitelství Karviná, pobočky v Havířově, ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 11 ZN 4134/2017 a proti vyrozumění Policie České republiky, Krajské ředitelství Moravskoslezského kraje, územní odbor Karviná, obvodní oddělení Orlová, ze dne 22. 3. 2017 č. j. KRPT-31390-29/TČ-2017-070318, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností podanou dne 18. 9. 2017 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na účinné vyšetřování zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a protokolů o trestním oznámení Ústavní soud zjistil, že dne 30. 1. 2017 se stěžovatel dostavil na Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku za účelem podání trestního oznámení na neznámého pachatele. Stěžovatel uvedl, že má podezření, že je jeho nezletilé dceři, narozené v roce XXXX, fyzicky a psychicky ubližováno neznámým pachatelem, neboť dne 26. 1. 2017, když nezletilou vyzvedl u její matky, měla na tváří hematom. Dcera mu měla sdělit, že ji udeřil nějaký muž v místě bydliště matky. Trestní oznámení bylo postoupeno věcně a místně příslušnému Okresnímu státnímu zastupitelství v Karviné.
3. Vyrozuměním ze dne 22. 3. 2017 č. j. KRPT-31390-29/TČ-2017-070318 byl stěžovatel zpraven o tom, že obvodní oddělení Policie České republiky Orlová provedlo šetření ve věci přečinu ohrožování výchovy dítěte podle ustanovení §201 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku a věc byla dne 22. 3. 2017 odložena.
4. Stěžovatel podal k Okresnímu státnímu zastupitelství Karviná, pobočce v Havířově podání, které bylo vyhodnoceno jako žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu ve smyslu ustanovení §157a trestního řádu. Sdělením Okresního státního zastupitelství Karviná, pobočky v Havířově, ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 11 ZN 4134/2017 bylo odložení věci shledáno zákonným, neboť z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ani přestupku.
5. Stěžovatel se následně obrátil na Krajské státní zastupitelství v Ostravě s podáním, které bylo vyhodnoceno jako podnět k výkonu dohledu. Krajské státní zastupitelství v Ostravě ve svém sdělení ze dne 7. 7. 2017 sp. zn. 1 KZN 3285/2017-10 uvedlo, že v napadeném postupu obvodního oddělení Policie České republiky Orlová a Okresního státního zastupitelství Karviná, pobočky v Havířově, nebyla zjištěna žádná pochybení. Ve věci bylo podáno vysvětlení matkou dítěte, která vytýkané jednání popřela. Z lékařské zprávy Nemocnice Třinec bylo zjištěno, že nezletilá byla ošetřena dne 27. 1. 2017 v doprovodu stěžovatele a drobná modřina nesvědčí o fyzickém napadení nezletilé dospělou osobou. Z fotodokumentace nezletilé bezprostředně po jejím ošetření není patrné žádné viditelné zranění. Negativní skutečnosti nebyly zjištěny ani při opakovaném sociálním šetření orgánu sociálně-právní ochrany dětí v Orlové ani z rozhovorů se sousedy matky nezletilé. Za těchto okolností Krajské státní zastupitelství v Ostravě uzavřelo, že neexistují žádné okolnosti nasvědčující podezření z jakéhokoliv trestného činu a nevyvstává ani potřeba provedení výslechu nezletilé navrhovaného stěžovatelem.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ani jeden z orgánů činných v trestním řízení, jejichž rozhodnutí svou stížností napadá, neprovedl účinné vyšetřování, na něž má podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu právo. Poukazuje zejména na fakt, že nebyl proveden výslech nezletilé policejním psychologem či jinou kompetentní osobou, což vedlo k nedostatečnému provedení dokazování. Podle stěžovatele dozorující Okresní státní zastupitelství Karviná, pobočka v Havířově a Krajské státní zastupitelství v Ostravě pouze lakonicky převzalo závěry policejního orgánu, jejichž objektivitu stěžovatel napadá. Stěžovatel se konečně domnívá, že provedené, resp. i neprovedené, úkony v rámci prověřování orgány činnými v trestním řízení nebyly dostatečně odůvodněny. V těchto nedostatcích spatřuje zásah do svého práva na účinné vyšetřování.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
8. Z ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel dovolává práva na účinné vyšetřování. Tím se Ústavní soud opakovaně zabýval a v dnes již poměrně rozsáhlé judikatuře vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, meze tohoto subjektivního ústavního práva (srov. zejména nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 a ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 nebo usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jak lze dovodit z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, právo poškozeného na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací a výjimečně také u čl. 8 Úmluvy chránícího právo na soukromý a rodinný život [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.)]. Není-li dotčeno žádné z uvedených substantivních práv poškozeného, nelze dovodit, že by mu svědčilo právo na účinné vyšetřování. Právo na efektivní trestněprávní ochranu navíc nelze uplatnit v případě, kdy se poškozený může svých práv účinně domáhat jinými právními prostředky (např. občanskoprávní žalobou nebo instituty správního práva).
9. Uvedené právo na účinné vyšetřování není tedy v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska pouze v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy (život, zdraví, osobní svobodu, apod. - viz blíže usnesení ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 1699/17 a nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16), kde poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami, resp. jim dostupnými právními prostředky (obdobně viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 nebo ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15).
10. Je třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jiné osoby (ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Základním účelem trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni. Vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti a k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá zásadně žádné základní právo, aby proti jinému uplatnil trestněprávní "satisfakci" [srov. např. usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343) nebo ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 654/16]. Z trestního řádu tedy nelze dovodit existenci subjektivního práva poškozeného či oznamovatele na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě.
11. Z těchto důvodů také Ústavní soud k požadavku na účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozeného) vždy uváděl, že mu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, např. pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání nebo jeho ukončení zproštěním obžalovaného. Může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Na postup orgánů činných v trestním řízení je přitom třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Stále však platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, tedy povinností prostředků, nikoliv výsledku [viz nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) nebo usnesení ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 654/16].
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že příslušné policejní orgány neprovedly dostatečné dokazování a odložení věci nebylo uspokojivě odůvodněno. Jakkoliv Ústavní soud vnímá závažnost násilí páchaného na dětech, v projednávané věci je rozhodné, že nebylo vůbec prokázáno, že ke skutku, který by mohl být trestným činem, došlo. Tvrzení stěžovatele o ublížení na zdraví jeho nezletilé dcery zůstává osamocené. Ústavní soud konstatuje, že se věcí zabývaly jak policejní orgány, tak všechny stupně soustavy státního zastupitelství. Lze tedy dovodit, že věc byla mnohokrát přezkoumána z hlediska, zda existuje důvodné podezření ze spáchání trestného činu, jak jej popisoval stěžovatel ve svých podáních. Podle Ústavního soudu je z obsahu stěžovatelem rozporovaných vyrozumění zřejmé, že orgány činné v trestním řízení věnovaly hodnocení skutkového stavu dostatečný prostor, věc posuzovaly pečlivě a své závěry srozumitelně odůvodnily. Odlišný právní názor, resp. odlišné hodnocení důkazů, než je názor stěžovatele, nezakládá porušení jeho ústavních práv (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 1699/17). Ústavní soud neshledal, že by vyšetřování dotčené věci trpělo jakýmikoli zjevnými vadami či excesy vyžadujícími jeho zásah.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že ve věci stěžovatele nedošlo k porušení práva na účinné vyšetřování, a proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu