ECLI:CZ:US:2017:1.US.2978.17.1
sp. zn. I. ÚS 2978/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti a) Luboše Hlaváčika, b) Kamily Hlaváčikové, zastoupených Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem v Horoměřicích, Nebušická 709, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 Co 1242/2016-139 ze dne 10. srpna 2017, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a vedlejší účastnice Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze, Na Příkopě 969/33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se u soudního exekutora domáhali, aby dodatečně vydal rozhodnutí o nákladech, které jim vznikly v námitkovém řízení. V tomto řízení byli úspěšní, neboť exekuční soud vyhověl jejich námitkám a zrušil exekuční příkaz k náhradě nákladů exekuce. Exekutor jejich návrh odmítl s tím, že o nákladech námitkového řízení není oprávněn rozhodovat a stěžovatelům v námitkovém řízení ani žádné náklady nevznikly.
2. Krajský soud k odvolání stěžovatelů usnesení exekutora změnil tak, že návrh stěžovatelů zamítl. Exekuční řízení je řízení, které směřuje jedinému cíli - vymožení pravomocně přisouzené povinnosti, kterou povinný nerespektoval. Proto je v tomto řízená upravena náhrada nákladů exekuce zásadně jen ve prospěch oprávněného a exekutora. Ve prospěch povinného lze náhradu nákladů přiznat jen při zastavení exekuce, a to jen pokud povinnému svědčí důvod zastavení a absence zavinění na zastavení. Ve věci však stěžovatelé úspěšní nebyli, došlo k dražbě jejich nemovitého majetku. Izolovaný procesní úspěch v exekuci neúspěšného účastníka zákon z hlediska náhrady jeho nákladů neřeší. Nadto stěžovatelé nebyli úspěšní ani z hlediska námitkového řízení - následně exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, který nabyl právní moci.
3. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatelé brojili ústavní stížností, neboť se domnívali, že jím došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu a na ochranu majetku. Ve věci měl soud podpůrně použít úpravu úhrady nákladů odvolacího řízení v občanském soudním řádu. Řízení o námitkách je druh incidenčního řízení sui generis řízení exekučního. Vadný exekuční příkaz není možné revidovat, soud může přistoupit pouze k jeho kasaci. Stěžovatelé podali námitky, exekutor je zamítl a soud jim vyhověl. Jednoznačně přitom uvedl, že o nákladech námitkového řízení má dále rozhodnout exekutor. Návrh stěžovatelů byl navíc de facto návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích. Pokud soud neshledal návrh stěžovatelů návrhem na vydání doplňujícího usnesení, měl jej posoudit jako návrh na určení lhůty. O něm však rozhodl způsobem, který zákon nepřipouští. K porušení práva na ochranu majetku pak došlo tím, že stěžovatelé využili služeb právního profesionála a přes úspěch v řízení. Jim nebyly přiznány nálady řízení.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Významná je tak především svévole při výkladu a užití příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
6. V posuzované věci krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelům náhrada nákladů řízení nenáleží ze dvou důvodů: 1. zákon ji pro tento případ vůbec neupravuje, což odpovídá i smyslu právní úpravy; 2. stěžovatelé nebyli procesně úspěšní, protože jejich izolovaný úspěch v řízení o opravném prostředku nevedl k úspěchu z hlediska úhrady nákladů exekuce.
7. První z těchto důvodů stěžovatelé zpochybnili důrazem na podpůrné užití občanského soudního řádu a kasační povahu rozhodování soudu. Samotná správnost napadeného rozhodnutí však v řízení před Ústavním soudem jako soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti, není rozhodující. Napadené rozhodnutí nepředkládá svévolný výklad procesních předpisů, což je pro posouzení věci zásadní. Důraz stěžovatelů na kasační povahu na uvedeném nic nemění: i správní soudy rozhodují v rámci kasačního opravného systému, přičemž izolovaný úspěch v řízení o kasační stížnosti důvodem pro přiznání náhrady nákladů není, pokud stěžovatel následně není úspěšný před krajským soudem.
8. Druhý z těchto důvodů (pouze izolovaný procesní úspěch, bez úspěchu věcného) stěžovatelé vůbec nezpochybnili. Za takového stavu tudíž nemohou být úspěšní [podle§34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má návrh na zahájení řízení obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností a stěžovatel je přitom povinen tvrdit a argumenty podporovat námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá, srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)].
9. K námitce nesprávného posouzení povahy návrhu stěžovatelů lze jen stručně uvést, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným postupem. Z jakého důvodu měl soud návrh stěžovatelů na vydání doplňujícího usnesení "konvertovat" na návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, není z ústavní stížnosti zřejmé. Ke kvalifikovanému porušení stanoveného postupu a práv stěžovatelů přitom však zjevně dojít nemohlo: podle napadeného rozhodnutí nemá exekutor rozhodnout o nároku, jehož se stěžovatelé domáhají. Tento závěr by byl prakticky stejný, ať by byl přijat na základě úvahy, že odpovídající výrok není třeba doplnit, nebo že exekutor nemá povinnost jej vydat.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu