ECLI:CZ:US:2017:1.US.2990.16.1
sp. zn. I. ÚS 2990/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Davida Moshe Wiedera, zastoupeného JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem Lucemburská 1569/47, 130 00 Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 260/2016-41 ze dne 10. 8. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové usnesením sp. zn. 0 Nt 1817/2016 a 0 Nt 2010/2016 ze dne 13. 7. 2016 rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu (dále též "tr. ř.") a neakceptoval návrh stěžovatele na nahrazení vazby ani jedním z institutů uvedených v §73 a §73a tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, již Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel má za to, že bez důvodných pochybností nebylo doloženo spáchání trestných činů jeho osobou. Stěžovatel dále obšírně vyložil podmínky použití útěkové vazby, a to především ve světle judikatury Ústavního soudu. V této souvislosti předně namítl, že pouhá hrozba vysokého trestu nemůže obstát jako vazební důvod. V rozhodnutí stížnostního soudu pak dle jeho názoru schází relevantní skutečnosti odůvodňující obavu, že stěžovatel z důvodu hrozby vysokého trestu uprchne nebo se bude skrývat. Stěžovatel rovněž krajskému soudu vytkl absenci řádného zdůvodnění toho, proč neakceptoval ani jeden z navržených způsobů nahrazení vazby. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že by byl krajský soud nedostatečně ozřejmil důvodné podezření, že zločiny neoprávněného opatření, padělání, pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") v souběhu se zločinem podvodu podle §209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku ukončený ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchané ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, spáchal právě stěžovatel. Stížnostní soud se, na rozdíl od okresního soudu, zabývá touto otázkou velmi důkladně. Čerpá sice v tomto směru z odůvodnění usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, nicméně je z něj zcela zřejmé, z jakých okolností lze důvodně usuzovat na roli, kterou měl stěžovatel zastávat v rámci přípravy a realizace obou trestných činů, jakož i na vlastní způsob jejich provedení (str. 2 - 4). Ústavní soud nemohl za této situace rozumně dospět k závěru, že soud neosvětlil důvodné podezření, že by uvedenou trestnou činnost spáchal právě stěžovatel. Vylíčení rozhodných skutečností svým konkrétním obsahem naplňuje (resp. i překračuje) základní požadavky kladené na důvodnost podezření v obecné rovině. Nelze přehlédnout ani to, že ještě podrobněji se k důvodnosti podezření stěžovatele vyjádřil krajský soud ve svém předchozím rozhodnutí o stížnosti směřující proti usnesení okresního soudu o vzetí stěžovatele do vazby. To ve svém odůvodnění neopomněl zdůraznit, přičemž další vyšetřování nevedlo k jiným závěrům.
Ani s námitkou stěžovatele, že hrozba vysokého trestu nemůže za zjištěných okolností obstát jako vazební důvod, se Ústavní soud neztotožňuje. Jak je patrné z odůvodnění krajského soudu, ten si byl dobře vědom judikatury Ústavního soudu, a nezaložil své rozhodnutí čistě na hrozbě vysokým trestem bez dalšího. Vedle konkretizace a dostatečné individualizace právní kvalifikace jednání stěžovatele se stížnostní soud zabýval také existencí tzv. silných důvodů, které by mohly vyvážit hrozbu vysokým trestem ve spojení s charakterem trestné činnosti a osobou stěžovatele. V této spojitosti poukázal na celkovou osobní, místní i profesní "nezakotvenost" stěžovatele v České republice (cizinec, který se nezdržuje na adrese trvalého pobytu, bez pevného rodinného zázemí, figuruje jako statutární orgán v řadě obchodních společností s nejasnými obchodními aktivitami aj.). Naproti tomu poukázal na jeho rodinné vazby na Izrael, kam by případně mohl také odcestovat, resp. kde by se s ohledem na znalost prostředí mohl lépe ukrývat před hrozícím trestem v případě odsouzení. Ústavní soud nepokládá tyto navzájem propojené úvahy stížnostního soudu za ústavně nekonformní.
Pokud jde o výhrady stěžovatele směřující proti způsobu, jakým soud odůvodnil nepřijetí navržených alternativ k vazbě, Ústavní soud uvádí následující. Ačkoli není napadené usnesení krajského soudu v tomto směru nijak vyčerpávající, nelze jej vytrhnout z kontextu úvah, které zde zaujal již okresní soud (a na které krajský soud odkazuje). Ten především poukázal na to, že samotná výše nabízené peněžité záruky nejen neodpovídá majetkovým poměrům stěžovatele, které se podařilo zjistit, ale ani výši škody, k níž mělo trestnou činností dojít. Výše uvedené okolnosti, které dle soudů svědčí pro závěr o trvání vazebního důvodu dle §67 písm. a) tr. ř., pak nutně vedly soudy k závěru, že písemný slib, dohled probačního úředníka či písemná záruka zájmového sdružení nemohou vyvážit (či převážit) ony podložené obavy. Soudy mohly být ve svém odůvodnění v tomto směru pečlivější, nicméně nepřijetí alternativ k vazbě lze z úvah zejména stížnostního soudu bez obtíží dovodit.
Zásah do základních práv stěžovatele tedy Ústavní soud nezjistil, a proto odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu