ECLI:CZ:US:2017:1.US.3000.17.1
sp. zn. I. ÚS 3000/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele PANAS, spol. s r.o., IČ 45280401, sídlem Jordánská 978, Praha 14, zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2017 č. j. 14 Co 228/2017-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá, že došlo k porušení zákazu svévole.
2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labe ze dne 29. 6. 2017 č. j. 41 Co 228/2017-104, bylo usnesení Okresního soudu v Chomutově ve věci zastavení exekučního řízení v napadaném výroku IV. změněno tak, že stěžovatel jako oprávněný je povinen zaplatit každému povinnému na nákladech řízení 15.016 Kč k rukám jejich zástupce.
3. Stěžovatel poukazuje na to, že dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v prvé řadě projednávala rozhodčí nálezy, které byly vydány netransparentně určenými rozhodci, konkrétně tedy rozhodcem, jež byl jmenován právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, případně zcela bez určení rozhodce ad hoc. Stěžovatel si je vědom toho, že od rozhodnutí velkého senátu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012 je nesporné, že takto sjednané rozhodčí doložky a následně vydané rozhodčí nálezy jsou neplatné. V případě stěžovatele však rozhodčí nález vydal rozhodce, který byl výslovně stranami povolán, jako jeden ze tří konkrétně stanovených rozhodců, k rozhodování případných sporů. Rovněž je nutno upozornit, že ke zrušení konkrétního rozhodčího nálezu došlo až na základě rozhodnutí odvolacího soudu, kdy i prvostupňový soud shledal vydaný rozhodčí nález jako platný. Stěžovatel argumentuje i dvěma odmítavými usneseními Ústavního soudu ohledně nedůvodně vedených exekucí, kde je uvedeno, že se Ústavní soud může ztotožnit s právním názorem krajského soudu, že oprávněné není možno hodnotit k tíži, že v době podání návrhu na nařízení exekuce nepředvídala změnu rozhodující judikatury. Stěžovatel právem při zahájení exekuce vycházel z existence vykonatelného exekučního titulu a v žádném případě nepřistoupil k bezdůvodnému vymáhání uložené povinnosti (dluh stále není za strany povinných zaplacen), exekuční soud svým usnesením exekuci na základě v tu dobu řádného exekučního titulu zákonně nařídil. Stěžovatel nemohl při podání exekučního návrhu předvídat, že následně dojde ke změně judikatury posuzující platnost konkrétní rozhodčí doložky. V době podání exekučního návrhu nebylo pochyb o tom, že oprávněný disponuje pravomocným a vykonatelným exekučním titulem.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však krajský soud v napadeném rozhodnutí nedopustil.
7. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu