ECLI:CZ:US:2017:1.US.3026.17.1
sp. zn. I. ÚS 3026/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky M. J., zastoupené JUDr. Andreou Vrzáňovou, advokátkou, se sídlem Dejvická 46, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 446/2016-443 ze dne 15. 6. 2017 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ č. j. 30 Nc 732/2013-264 ze dne 19. 7. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení svého práva na právní subjektivitu dle čl. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny, práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména dle čl. 10 Listiny, jakož i práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny a v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), práva na svobodu a osobní bezpečnost dle čl. 5 Úmluvy, práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy a práva na ochranu majetku dle čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy, čl. 11 Listiny a čl. 17 Listiny základních práv EU. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny a čl. 1 a čl. 90 Ústavy.
2. Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 19. 7. 2016 č. j. 30 Nc 732/2013-264 omezil stěžovatelku ve svéprávnosti ohledně právních jednání týkajících se nakládání s finančními částkami a majetkovými hodnotami přesahujícími 2 000 Kč a rozhodování o vlastní léčbě a jmenoval jí opatrovníka pana P. M.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 446/2016-443 ze dne 15. 6. 2017 byl tento rozsudek soudu prvního stupně změněn, a to tak, že bylo omezení majetkových dispozic stanoveno na dobu 5 let a omezení práv rozšířeno i na pořízení pro případ smrti, a realizaci práv a povinností vyplývajících ze zdravotního, z důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a na státní sociální podporu a jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a příspěvku na péči. V dalších výrocích, včetně výroku týkajícího se ustanovení opatrovníka stěžovatelce, krajský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vytýká obecným soudům porušení povinnosti odůvodnění rozhodnutí a porušení povinnosti předvídatelnosti rozhodnutí, neboť v nich chybí jasný hodnotící úsudek a odůvodnění, proč soudy přistoupily k omezení svéprávnosti stěžovatelky a nepoužily na místo omezení svéprávnosti mírnější opatření. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dále není jasně zřetelné, k jakému období se vztahují uložená omezení. Podle stěžovatelky je rovněž nepřijatelné, že odvolací soud ji sice omezil ve svéprávnosti, ale neurčil jí žádného opatrovníka tím, že zrušil výrok o ustanovení opatrovníka bez dalšího.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti Ústavní soud informovala, že současně s podáním ústavní stížnosti podala též dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky a věc posoudil rozdílně, než je Nejvyšším soudem České republiky rozhodováno.
6. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
7. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího, pokud již jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.
8. V projednávaném případě byla stěžovatelka v napadeném rozhodnutí krajského soudu poučena o možnosti podání dovolání a tohoto mimořádného opravného prostředku využila, přičemž o něm nebylo zatím rozhodnuto.
9. Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi již výslovně zdůraznil, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Účelem dovolání je totiž vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních, a po Nejvyšším soudu lze požadovat, aby cestou interpretace ustanovení podústavního práva zajistil naplnění obou zmíněných účelů dovolání.
10. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel je povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat dovolání coby mimořádný opravný prostředek, pokud je v jeho věci přípustné.
11. Ústavní soud tak shrnuje, že řízení ve věci nebylo před obecnými soudy skončeno napadenými rozhodnutími, ale stále běží na základě stěžovatelkou podaného dovolání před Nejvyšším soudem. Proto dosud nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatelku fakticky nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před Nejvyšším soudem skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
12. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že dosud nebyly definitivně vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatelky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka