ECLI:CZ:US:2017:1.US.3028.17.1
sp. zn. I. ÚS 3028/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Evy Michenkové, zastoupené Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2017 č. j. 8 Co 257/2017-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, v insolvenčním řízení vedeném ve věci stěžovatelky jako dlužnice bylo povoleno řešení úpadku formou oddlužení. Po splnění splátkového kalendáře požádala o osvobození od zbytku dluhů, které jí bylo přiznáno. Po dobu insolvenčního řízení až do splnění splátkového kalendáře bylo přerušeno soudní řízení o žalobě společnosti Bohemia Faktoring, a. s. (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobkyně) proti stěžovatelce. Následně došlo ke zpětvzetí žaloby a k přiznání nákladů řízení ve výši 8 286 Kč žalobkyni, neboť žaloba byla vzata zpět pro chování stěžovatelky.
Proti výroku o nákladech řízení se stěžovatelka odvolala mimo jiné s tím, že rozhodnutí o přiznání nákladů žalobkyni je v rozporu s rozhodnutím insolvenčního soudu, který stěžovatelku osvobodil od zbytku dluhů.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Odvolací soud uvedl, že nárok na náhradu nákladů soudního řízení vzniká teprve pravomocným rozhodnutím o něm, které tak má konstitutivní povahu. V tomto směru poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nelze do insolvenčního řízení přihlásit pohledávky, které teprve v budoucnu vzniknou, a to ani jako pohledávky vázané na smluvní či odkládací podmínky. Na tyto pohledávky se tak nemůže ani vztahovat osvobození od dluhů v rámci oddlužení.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost, v níž namítá, že postup krajského soudu jde zcela proti smyslu oddlužení. Stěžovatelka souhlasí s výkladem, podle kterého reálně nevzniklou pohledávku, jakou je právě i pohledávka na náklady řízení, které je přerušeno a nemá tudíž pravomocné rozhodnutí na svém konci, je technicky nemožné přihlásit a dále vymáhat. V důsledku krajským soudem zastávaného názoru může nicméně docházet k tomu, že dlužník je po dlouhém procesu oddlužení znovu uvržen do smyčky dalších dluhů, jelikož je běžné, že soudní řízení jsou v průběhu insolvenčního řízení přerušena a až následně dochází k rozhodnutí o jejich nákladech. Tím údajně dochází k porušení legitimního očekávání dlužníka. Napadené usnesení zároveň dle stěžovatelky způsobuje, že věřitelé, kteří řádně své pohledávky přihlásili, se ocitají v nevýhodném postavení oproti těm, kterým pohledávka teprve vznikne.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně poznamenává, že institut oddlužení je v podstatě benefitem zákonodárce, nárok na něj, resp. na odpuštění části dluhu z ústavního pořádku nevyplývá. Z právě uvedeného plyne, že skutečnost, že některé závazky (bez ohledu na to, kdy vznikly) teoreticky nemusejí být oddlužením dotčeny, nepředstavuje vůbec zásah do ústavně zaručených práv dlužníků.
Stěžovatelce lze dát do určité míry za pravdu v tom, že vznik dalších dluhů bezprostředně po splnění splátkového kanceláře, a to aniž by dlužník "nově" zavdal příčinu vzniku těchto dluhů, může smysl a výsledky procesu oddlužení částečně popřít. Nicméně stále platí, že dlužník hradí pouze dluhy, které mu skutečně vznikly. To, že nebyl osvobozen od této povinnosti ve vztahu ke všem dluhům (včetně v budoucnu vzniklých), nemůže bez dalšího představovat porušení jeho ústavně zaručených práv. Argumentace legitimním očekáváním zde není na místě, neboť odpuštěním zbývajících dluhů může dlužníkovi vzniknout legitimní očekávání pouze stran dluhů, které již vznikly, a mohly tedy být v insolvenčním řízení přihlášeny, nikoli i těch, které teprve vzniknou (srov. i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1. 7. 2016, podle něhož je oddlužení osvobozením dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jakož i pohledávek, které nebyly věřiteli vůbec uplatněny přihláškou pohledávky, ačkoli takto uplatněny být mohly). Dlužníkovu naději, že po splnění splátkového kalendáře a po přiznání osvobození od zbytku dluhů již ke vzniku nových dluhů (byť majících původ v činnosti předcházející insolvenčnímu řízení) nedojde, nelze ztotožňovat s legitimním očekáváním ve smyslu čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
V samotných důsledcích napadeného rozhodnutí tedy nelze spatřovat porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Ústavní soud se zároveň nedomnívá, že by se krajský soud ve svém rozhodnutí dopustil při výkladu podústavního práva jakéhokoli excesu, kterým by mohlo dojít k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadené rozhodnutí odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (viz k tomu právě i stěžovatelkou citovaný rozsudek sp. zn. 29 ICdo 62/2014 ze dne 31. 3. 2015), která je v této otázce již ustálená a jíž lze z hlediska výkladu §173 odst. 3 insolvenčního zákona považovat za logickou a přiléhavou.
Ostatně pokud by se krajský soud rozhodl tuto judikaturu nerespektovat, došlo by tím k zásahu do práv věřitele (byť nikoli nutně k jejich porušení), který dle zákona (jak ho vykládá Nejvyšší soud) nemohl svou v budoucnu vzniklou pohledávku uplatnit v insolvenčním řízení, ale zároveň by mu nebyla přiznána ani po jeho skončení. Stěžovatelka argumentuje, že ti, kterým pohledávka teprve vznikne, jsou v důsledku krajským soudem zastávaného výkladu oproti existujícím věřitelům ve výhodě. Podle názoru Ústavního soudu nicméně existující věřitelé nejsou s těmi, kterým pohledávka teprve vznikne, ve srovnatelném postavení (jedni již mají pohledávku za dlužníkem, kterou lze řešit v rámci insolvenčního řízení, druzí žádnou pohledávku prozatím nemají). Nadto nelze přehlížet, že v důsledku proběhlého insolvenčního řízení bývají možnosti těchto "budoucích věřitelů" svou pohledávku za dlužníkem skutečně vymoci značně omezeny.
Je samozřejmě možné namítat, že vhodnější by byla jiná právní úprava, je však primárně úlohou zákonodárce, aby zákon dle své úvahy změnil, nikoli úlohou obecných soudů, aby tomu v rozporu se zněním zákona uzpůsobovaly svůj výklad. Stěžovatelčiny argumenty tak ve skutečnosti nepředstavují relevantní ústavněprávní argumentaci, nýbrž spíše úvahy de lege ferenda. Ústavnímu soudu jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) ovšem klást zákonodárci doporučení v rovině podústavního práva zásadně nepřísluší.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu