ECLI:CZ:US:2017:1.US.3036.17.1
sp. zn. I. ÚS 3036/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Miroslava Janečka a Jany Janečkové, zastoupených JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem se sídlem Pařížská 68/9, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1483/2017-341 ze dne 28. 6. 2017 v rozsahu, v němž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, jakož i výroku pod bodem I. rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 15/2016-274 ze dne 22. 3. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí ve vymezeném rozsahu, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 18 C 69/98-184 ze dne 15. 11. 2002 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 36/2003-224 ze dne 12. 6. 2003 bylo družstvu COOP Praha - západ, družstvo, uloženo zaplatit stěžovatelům částky 1 957 867 Kč a 1 179 456 Kč se specifikovaným příslušenstvím. Protože žalobce nesplnil dobrovolně tyto své povinnosti uložené mu vykonatelným rozhodnutím, byla na jeho majetek nařízena exekuce, jíž byly přisouzené pohledávky vymoženy. Následně však byla výše uvedená pravomocná a vykonatelná soudní rozhodnutí, jež představovala exekuční titul, k dovolání žalobce zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 1089/2005-277 ze dne 28. 11. 2007 a v pokračujícím řízení soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl. Toto jeho rozhodnutí bylo jako věcně správné potvrzeno odvolacím soudem a následné dovolání tehdy Nejvyšší soud odmítl. Žalobce poté vyzval stěžovatele k vrácení exekucí vymoženého plnění, kterého se mu nedostalo. Proto podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, o níž rozhodl Okresní soud Praha-západ rozsudkem č. j. 6 C 107/2010-246 ze dne 30. 6. 2015 tak, že žalobu družstva COOP Praha - západ, družstvo, aby mu stěžovatel (v původním řízení první žalovaný) zaplatil částku 1 957 867 Kč s příslušenstvím a stěžovatelka (v původním řízení druhá žalovaná) částku 1 179 456 Kč s příslušenstvím, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání družstva však Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu ve výrocích o nákladech řízení, jinak dovolání jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace v částech nedotčených kasačním zásahem dovolacího soudu ve vztahu k nákladovým výrokům. Stěžovatelé namítli, že rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým byly zrušeny exekuční tituly, a došlo tak na jejich straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, je datované ke dni 28. 11. 2007, který stěžovatelé pokládají za určující pro počátek plynutí promlčecí lhůty. Jestliže pak žaloba byla žalobcem podána až dne 21. 4. 2010, stalo se tak zcela evidentně po marném uplynutí subjektivní lhůty. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti přiblížili a závěrem navrhli odklad vykonatelnosti napadeného výroku rozsudku Krajského soudu v Praze.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by soudy zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces v otázce posouzení jimi vznesené námitky promlčení v průběhu řízení. Nejvyšší soud zcela jednoznačně vyložil, že počátek plynutí promlčecí lhůty se v případě zrušení rozhodnutí odvíjí ode dne nabytí právní moci takového kasačního rozhodnutí, jak i vyplývá z ustálené rozhodovací praxe. Není přitom rozumného důvodu, proč by měla být tato judikatura přehodnocena. Ostatně v den přijetí rozhodnutí o něm účastníci mnohdy ještě nevědí, tím spíše jedná-li se o rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, učiněného bez nařízení jednání.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z téhož důvodu nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti, o němž nerozhodoval samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu