ECLI:CZ:US:2017:1.US.3040.17.1
sp. zn. I. ÚS 3040/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kotka, zastoupeného JUDr. Danielou Hákovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Opletalova 1015/55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. 28 Cdo 1676/2017-51 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016 č. j. 22 Co 134/2016-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce ve smyslu článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dovolání stěžovatele, které si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadá usnesení krajského soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu Praha - východ, jímž konstatoval svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4, a to v řízení, v němž stěžovatel podal proti žalované žalobu o zaplacení částky 78.500 Kč. Stěžovatel jako žalobce argumentoval tak, že považuje všechny soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 za podjaté a že je adresa bydliště žalované pouze adresou úřední, proto se domnívá, že by měl být řízením ve věci samé pověřen Okresnímu soudu Praha - východ.
3. Stěžovatel proti citovanému usnesení krajského soudu podal dovolání, v němž vymezil přípustnost dovolání tím, že s ohledem na okolnosti jeho případu má být otázka místní příslušnosti posouzena jinak, než je obvykle posuzování dovolacím soudem v obdobných případech posuzování místní příslušností soudu.
4. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení dospěl k závěru, že podstatou dovolání bylo, že stěžovatel namítal podjatost soudců Obvodního soudu pro Prahu 4, kterému Okresní soud Praha - východ postoupil předmětnou věc k rozhodování, přičemž přípustnost dovolání nebyla dostatečně vymezena. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu tedy trpí vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto je nemohl Nejvyšší soud projednat věcně a dovolání muselo být odmítnuto (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je přesvědčen o tom, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na obsazení soudu, resp. na vyloučení soudce pro podjatost, a to z toho důvodu, že je přesvědčen o podjatosti všech soudců Obvodního soudu pro Prahu 4. Podjatost soudců, resp. soudu, spatřuje ve skutečnosti, že před Obvodním soudem pro Prahu 4 probíhala v minulosti řízení mezi ním a žalovanou. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že, pokud bude ve věci vést řízení a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 4, bude porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces. Soudům, které ve věci dosud rozhodovaly, stěžovatel vytýká, že při svém rozhodnutí o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4 vůbec nepřihlédly ke specifickým okolnostem, pro které považuje Obvodní soud pro Prahu 4, resp. soudce tohoto soudu, za podjaté. Všechny soudy se ve zdůvodněních svých rozhodnutí omezily pouze na výčet zákonných ustanovení týkajících se místní příslušnosti soudů, ke konkrétním námitkám stěžovatele se podle stěžovatele dostatečně nevyjádřily.
6. Stěžovatel se pak ve své ústavní stížnosti nikterak nevyjádřil k tomu, že jeho dovolání bylo odmítnuto z procesních důvodů pro nedostatečné vymezení důvodů přípustnosti dovolání a s tímto postupem Nejvyššího soudu nikterak nepolemizuje. Rovněž zdůvodnění údajné podjatosti soudců Obvodního soudu pro Prahu 4 odůvodnil jen jednou větou, poukazující na to, že tito soudci již rozhodovali v jeho sporu s žalovanou.
7. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
8. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů. K tomu náleží i posouzení právních východisek pro shledání podjatosti soudce či soudu a skutkových okolností konkrétního rozhodnutí o podjatosti.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
10. V projednávané věci obecné soudy nevybočily z mezí své rozhodovací sféry a Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
11. Stěžovatel skutečně nedostatečně vymezil důvody přípustnosti dovolání, neboť Nejvyšší soud konstantně rozhoduje v souladu se zákonem tak, že předchozí rozhodování obecných soudů ve věci účastníka řízení samo o sobě nemůže způsobit podjatosti soudce v dalším soudním řízení, a stěžovatel nevymezil relevantní právní důvody, proč by v jeho věci mělo být postupováno jinak. Stěžovatel ostatně tyto důvody podjatosti a specifičnost věci nevymezil ani ve své ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu shledal jako zjevně neopodstatněnou, neboť v jeho postupu neshledal žádné porušení práva stěžovatele a ani stěžovatel sám ostatně proti závěru o vadnosti svého dovolání žádné argumenty Ústavnímu soudu neposkytl.
13. Pokud pak jde o napadené usnesení odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti nim jako nepřípustnou. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16).
14. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze byla s ohledem na princip subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu