ECLI:CZ:US:2017:1.US.3056.17.1
sp. zn. I. ÚS 3056/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Stuchlého, CSc., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2017 č. j. 26 Cdo 738/2017-486 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2016 č. j. 20 Co 366, 367/2016-465, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. září 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 27. dubna 2016 č. j. 24 C 169/2005-429 zastavil řízení o zaplacení částky 4 627 970 Kč s příslušenstvím ve věci žaloby podané stěžovatelem proti žalované České republice - Ministerstvu financí. K zastavení řízení přistoupil soud prvního stupně podle §111 odst. 3 o. s. ř. poté, co ve lhůtě jednoho roku od právní moci usnesení obvodního soudu ze dne 31. března 2015 č. j. 24 C 169/2005-422, jímž bylo řízení na základě shodného návrhu účastníků podle §110 o. s. ř. přerušeno, nebyl podán návrh na jeho pokračování.
3. Proti rozhodnutí obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, se kterým spojil návrh na prominutí lhůty k procesnímu úkonu a návrh na pokračování v řízení. Obvodní soud usnesením ze dne 24. května 2016 č. j. 24 C 169/2005-443 návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítl (výrok I.) a odmítl návrh na pokračování řízení (výrok II.).
4. K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací usnesením, napadeným ústavní stížností, ve výroku I. usnesení obvodního soudu ze dne 24. května 2016 č. j. 24 C 169/2005-433 ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že se návrh na pokračování řízení zamítá. Dále odvolací soud usnesení obvodního soudu ze dne 27. dubna 2016 č. j. 24 C 169/2005-429, kterým bylo řízení zastaveno, potvrdil.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř., neboť nebylo podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že Nejvyšší soud odmítl dovolání ve formě usnesení se stručným odůvodněním ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř., aniž by odůvodnil, proč "není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak", ač pro souzený případ byla dovoláním nastolena otázka zásadního právního významu, zda a případně za jakých okolností by neprominutí zmeškání lhůty ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř. bylo v rozporu s dobrými mravy, s níž se nevypořádal; s ostatními otázkami zásadního právního významu se vypořádal přepjatě formalisticky v obecné rovině, aniž by přihlédl ke konkrétním okolnostem souzené věci a dále, že se nevypořádal s tím, zda se stěžovatelem v dovolání citovaná judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu na souzenou věc vztahuje či nikoliv.
7. K otázce prominutí lhůty podle ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř. stěžovatel namítal, že soud může prominout lhůtu, jestliže ji účastník nebo jeho zástupce zmeškali z omluvitelného důvodu. Občanský soudní řád ani judikatura nestanoví, které důvody jsou neomluvitelné, z čehož lze dovozovat, že posouzení omluvitelnosti důvodu závisí výlučně na úvaze a velkorysosti soudu, a to s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Stěžovatel má za to, že při rozhodování podle ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř., posouzení šíře omluvitelnosti důvodů je ponecháno v konkrétní věci zcela na soudcovské diskreci jednotlivého soudce a neomluvitelnost důvodu nelze obecně vymezit soudní judikaturou, přičemž neprominutí zmeškání lhůty ve smyslu citovaného ustanovení se nesmí příčit dobrým mravům. Usnesení městského soudu proto pokládá z lidského hlediska za nespravedlivé, a to i z důvodu, že zmeškaná lhůta nebyla prominuta a řízení bylo zastaveno po mnohaletých peripetiích, během nichž postupně dosahovaly změny judikatury natolik, že dnes lze dovodit, že jeho nárok je co do základu po právu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení (§72 zákona o Ústavním soudu) a ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
11. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
12. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
13. Stěžovatel se dovolával práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu. Ústavní soud je toho názoru, že stávající zákonná úprava přípustných důvodů pro zastavení řízení, resp. pro odmítnutí návrhu, obsažená v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu, základní právo stěžovatele na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv ovšem výše popsaným neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Dospěly-li nalézací soud i odvolací soud k závěru, že nedostatek podmínek řízení nebyl stěžovatelem přes poučení ve stanovené lhůtě odstraněn, a své rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatele, což lze obdobně vztáhnout i na se zákonem souladné rozhodnutí dovolacího soudu.
14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se ve věci rozhodující soudy celou věcí podrobně zabývaly. Městský soud přezkoumal jak usnesení obvodního soudu o zastavení řízení z 27. dubna 2016, tak i usnesení ze dne 24. května 2016, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty a odmítnut návrh na pokračování řízení. Poučení k zachování procesních práv účastníkům k zachování jejich procesních práv shledal dostatečným. Polemiku stěžovatele, že není jednoznačně gramaticky stanovené, kdy běh lhůt počíná, považoval odvolací soud za formalistickou, neboť skutečnost, že běh lhůty počíná s právní mocí rozhodnutí, kterým bylo řízení přerušeno, vyplývá z logiky věci a v tomto směru výklad tohoto dlouhodobě konstantního ustanovení nečinil nikdy obtíže. Proto odvolací soud neshledal žádný rozpor ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř. s ústavním pořádkem. Za relevantní neuznal ani tvrzení stěžovatele o tom, že soud I. stupně měl přenést povinnost sledovat průběh řízení na účastníky, protože zamítl návrh na přerušení řízení podle §109 o. s. ř., a že vyrozumění o odročení jednání bylo účastníkům technicky doručeno po rozhodnutí o přerušení řízení. Stěžovatel pak, podle závěru učiněného odvolacím soudem, nepředestřel žádný omluvitelný důvod pro posouzení žádosti o prominutí zmeškání lhůty ve smyslu §58 odst. 1 o. s. ř.
15. Nejvyšší soud dovodil, že odvolací soud posoudil dovoláním zpochybněné otázky omluvitelnosti důvodu pro zmeškání lhůty a zastavení řízení podle §111 odst. 3 o. s. ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu a k tomu uvedl i odkazy na příslušnou judikaturu. Podle závěru učiněného dovolacím soudem, marné uplynutí roční lhůty (aniž je některým účastníkem podán návrh na pokračování řízení) je spojeno se zánikem práva účastníka na pokračování řízení, neboť ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř. nedává soudu jinou možnost, než v takovém případě řízení zastavit. K tomu dovolací soud s ohledem na obsah dovolání dodal, že k zastavení řízení dochází bez ohledu na to, co je předmětem sporu, a že vyrozumění soudu o odročení jednání s ohledem na přerušení řízení nepředstavuje úkon, kterým by se v řízení pokračovalo.
16. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
17. Při aplikaci záruk spravedlivého procesu plynoucích z části páté Listiny, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, je třeba vzít v úvahu, že článek 36 odst. 1 Listiny stanoví podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem". V daném případě tímto "stanoveným postupem" nutno rozumět především postup upravený v občanském soudním řádu (pokud jde o podmínky řízení). Pokud stěžovatel tento zákonný procesní postup nerespektoval, nelze mít za to, že by napadená rozhodnutí byla ústavně nekonformní a že by došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele (srov. usnesení ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. III. ÚS 3866/11 a ze dne 21. července 2016 sp. zn. III. ÚS 3370/15).
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu