ECLI:CZ:US:2017:1.US.3075.17.1
sp. zn. I. ÚS 3075/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Nemocnice Třebíč, příspěvkové organizace, se sídlem Purkyňovo nám.133/2, 674 01 Třebíč, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Bráfova tř. 764/50, 674 01 Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 59/2017-349 ze dne 25. 7. 2017 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 236/2014-319 ze dne 27. 7. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 24 C 48/2009-222 ze dne 30. 4. 2014 rozhodl o žalobě na ochranu osobnosti směřující proti stěžovatelce a uložil jí povinnost zaplatit každému z třech žalobců částku ve výši 200.000 Kč. Žalobní nároky ve zbývající části, tedy ve vztahu k žalobcům a) a b) co do částky 800.000 Kč a ve vztahu k žalobkyni c) co do částky 300.000 Kč, zamítl. Soud vyšel z prokázaných tvrzení žalobců, že dne 7. 11. 2006 zemřela jejich dcera, resp. sestra J. H. šest a půl hodiny po porodu na oddělení ARO stěžovatelky, a to v důsledku postupu lékařů, který lze označit jako non lege artis. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že všichni žalobci utrpěli zaviněnou smrtí své dcery, resp. sestry závažný zásah do práva na soukromí a s ohledem na neodčinitelnost zásahu jsou splněny podmínky pro navýšení paušální jednorázové částky vyplácené dle ustanovení §444 odst. 3 dříve platného občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění rozhodném pro souzenou věc). Za přiměřenou výši náhrady nemajetkové újmy pak nalézací soud shledal částku 200.000 Kč, neboť se sice nejednalo o osoby žijící ve stejné domácnosti, ale zároveň došlo k velkému zásahu do jejich práva na ochranu osobnosti.
Vrchní soud v Olomouci následně rozsudkem č. j. 1 Co 236/2014-260 ze dne 4. 2. 2015 rozsudek soudu prvního stupně co do výroku ve věci samé vůči žalobcům a) a b) (rodičům zemřelé) potvrdil, avšak ve vztahu k žalobkyni c) (sestře zemřelé) jej změnil a žalobu v této části zamítl, když na rozdíl od krajského soudu dospěl k závěru, že u sestry zemřelé nelze spatřovat potřebnou mimořádnost pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení §444 odst. 3 občanského zákoníku. Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně c) dovoláním, jemuž Nejvyšší soud vyhověl rozsudkem č. j. 30 Cdo 2990/2015-306 ze dne 6. 1. 2016 a rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byla žaloba sestry zemřelé zamítnuta, zrušil a věc vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Poukázal na to, že odvolací soud svoji úvahu o tom, že okolnosti na straně žalobkyně c) nevykazují potřebnou mimořádnost pro navýšení náhrady, vůbec nerozvedl, a zatížil tak své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Nato vrchní soud rozhodl nyní napadeným, v záhlaví označeným, rozsudkem, jímž rozhodnutí krajského soudu ve vztahu k žalobkyni c) jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud vpředu citovaným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že odvolací soud vůbec nereagoval na zásadní odvolací námitky stěžovatelky, zejména tvrzenými vážnými rozpory mezi znaleckými posudky, provedenými v podobě listinných důkazů, které soudy řádně nepřeklenuly. Odvolací soud dle názoru stěžovatelky rovněž nesprávně vymezil předpoklady pro navýšení náhrady nad paušální jednorázovou částku dle občanského zákoníku. Stěžovatelka v této souvislosti odvolacímu soudu vytkla jeho závěr o nepotřebnosti zkoumání mimořádnosti vztahů žalobkyně c) a zemřelé J. H. a na tomto místě odkázala na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 ze dne 12. 4. 2016. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nesdílí mínění stěžovatelky, že se odvolací soud náležitě nevypořádal s jejím odvoláním. V posuzované věci nelze především přehlédnout, že soudy se odpovědností stěžovatelky za způsobenou újmu zabývaly v rámci předchozího soudního řízení, vedeného též u Krajského soudu v Brně, a to pod sp. zn. 24 C 77/2008, v němž bylo rozhodnuto o žalobě na ochranu osobnosti dětí a manžela zemřelé. Stěžovatelka v něm svoji odpovědnost za nemajetkovou újmu zcela uznala, rozporovala pouze otázku přiměřenosti výše náhrady této újmy. Této žalobě bylo zcela vyhověno rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 24 C 77/2008-333 ze dne 30. 8. 2012, který byl k odvolání stěžovatelky rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 366/2012-402 ze dne 15. 5. 2013 jako věcně správný potvrzen. V nynějším řízení tak soudy zcela logicky čerpaly z poznatků, k nimž dospěly již v prvém řízení, tím spíše, nedošlo-li ke změně důkazní situace. Protože námitky vznesené v rámci odvolacího řízení představují stejné výhrady, které stěžovatelka prezentovala již v průběhu nalézacího řízení, odvolací soud v tomto směru odkázal na podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Ten se otázkou znaleckého zkoumání postupu lékařů zabýval vskutku velmi podrobně a objasnil, proč závěry uvedené ve znaleckém posudku MUDr. V. Černého vyznívají v kontextu všech událostí jako nejpřesvědčivější. Nalézací soud si byl zcela vědom, že závěry v jiných znaleckých posudcích se v některých ohledech liší, vysvětlil ale, proč tyto odlišnosti nevedou k zásadnímu zpochybnění závěru o odpovědnosti stěžovatelky, resp. jejich lékařů (str. 5 - 8 rozsudku krajského soudu). Znalecký posudek V. Černého, který vzal nalézací soud za základ svého rozhodování, nebyl přitom osamocen. Na sérii dílčích pochybení poukázal rovněž znalecký posudek MUDr. Živného, jakož i ústavně znalecký posudek zpracovaný Fakultní nemocnicí v Brně, byť ne všechny chyby v něm byly vysloveně jako postup non lege artis hodnoceny. Soud ovšem přihlédl i k tomu, že Ústřední znalecká komise Ministerstva zdravotnictví vyslovila závěr, že při péči o zemřelou nebyl dodržen správný postup a že mezi tímto postupem a smrtí pacientky byla shledána příčinná souvislost (str. 10 rozsudku krajského soudu), přičemž řediteli stěžovatelky bylo uloženo zajistit opatření k nápravě. Ostatně stěžovatelka sama svoji odpovědnost již dříve (ve vzpomínaném řízení sp. zn. 24 C 77/2008) uznala, bylo proto zarážející, že se nyní snaží se jí zcela oprostit. Tím spíše, že proti přisouzení částek žalobcům a) a b) po rozhodnutí odvolacího soudu dále nebrojila (stejně jako v původním řízení s manželem a dětmi zemřelé), odhodlala se k tomu až nyní toliko ve vztahu k sestře zemřelé.
Odvolací soud však nepochybil ani co do existence předpokladů pro navýšení náhrady nad paušální jednorázovou částku dle občanského zákoníku. Zde je třeba podotknout, že stěžovatelka sice byla v této otázce u vrchního soudu původně úspěšná, tento její úspěch byl ovšem založen na pouhém lakonickém konstatování odvolacího soudu, že okolnosti svědčící ve prospěch mimořádného zvýšení náhrady nejsou u sestry zemřelé dány, aniž by tuto svoji úvahu dále rozvedl. Z toho důvodu také došlo k dovolání dotčené žalobkyně ke zrušení tohoto rozhodnutí vrchního soudu. Při opětovném rozhodování se pak vrchní soud ztotožnil s vývody nalézacího soudu, na něž také v bližším odkázal. Pro stěžovatelku tak nejde o rozhodnutí překvapivé. Krajský soud přitom vyložil, že mimořádnost u všech žalobců neshledal v samotné vzniklé újmě, ale v jejích okolnostech, které zevrubně vylíčil (viz str. 10 - 11 rozsudku krajského soudu). Proto každému z nich přiřkl částku ve výši 200 000 Kč jako odpovídající satisfakci. Z toho důvodu není rozhodnutí soudu ani v rozporu s trestním judikátem Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, obzvláště dostalo-li se ve věci jím řešené tehdejším poškozeným jisté satisfakce v podobě (citelného) odsuzujícího rozsudku trestního soudu, k čemuž v nyní řešeném případě nedošlo.
Ústavní soud tedy v napadených rozhodnutích soudů nic zásadně nespravedlivého či ústavně nekonformního nezjistil, a tudíž odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. prosince 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu