ECLI:CZ:US:2017:1.US.3102.17.1
sp. zn. I. ÚS 3102/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Jiřího Wantuloka, zastoupeného JUDr. Irenou Šebestovou, advokátkou se sídlem T. G. Masaryka 602, Frýdek-Místek, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 18 C 46/2014, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2016 sp. zn. 56 Co 183/216 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. 22 Cdo 872/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 10. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení části v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Okresní soud zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele o povinnosti vedlejších účastníků zdržet se výsadby stromů dorůstajících výšky přesahující 3 metry do vzdálenosti 3 metrů od společné hranice mezi v rozsudku vymezenými sousedícími pozemky. Stejným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o povinnost žalovaných odstranit ze společné hranice mezi týmiž pozemky rostoucí stromy, a to ořešák královský a dvě vrby. Řízení o odstranění lísky ze společné hranice mezi zmíněnými pozemky okresní soud zastavil. K odvolání stěžovatele Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel má v ústavní stížnosti za to, že obecné soudy nedostatečně chránily jeho vlastnické právo, jak jim to ukládá čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Soudy fakticky upřednostnily vlastnické právo manželů Czakó, čímž došlo ke znehodnocení majetku stěžovatele. Soudu prvního stupně stěžovatel vytýká, že neprovedl jím navržené dokazování znaleckým posudkem ohledně stínění předmětných stromů. Krajský soud pak podle stěžovatele pochybil v tom, že k jeho návrhu neprovedl místní šetření. Uvedeným postupem tak mělo dojít též k zásahu do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
Vytýká-li stěžovatel soudu prvního stupně, že neprovedl jím navržený důkaz znaleckým posudkem, nutno uvést, že je to právě obecný soud, kdo v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy, posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně provedl místní šetření, nemá Ústavní soud pochybnost o jeho skutkových zjištěních. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že tyto byly se spornou situací dostatečně obeznámeny a nelze očekávat, že znalecký posudek by jejich právní názor zásadně změnil.
Shora uvedené lze pak vztáhnout i na námitku stěžovatele směřující proti odvolacímu soudu, který k návrhu stěžovatele neprovedl místní šetření. Navíc, odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku s touto námitkou vypořádal. Stejně tak uvedl i důvody, pro které považuje znalecký posudek ve věci za nadbytečný.
Podle náhledu Ústavního soudu není soudům obecným z ústavněprávního hlediska čeho vytknout a v podrobnostech lze zcela odkázat na jejich pečlivá odůvodnění.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu