ECLI:CZ:US:2017:1.US.3110.17.1
sp. zn. I. ÚS 3110/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. Janem Klinerem, advokátem se sídlem v Praze, Panská 895/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 724/2017-60 ze dne 28. června 2017, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 356/2016-973 ze dne 31. října 2016 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 2 T 66/2014-877 ze dne 29. června 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení obce Měchenice, se sídlem Měchenice, Hlavní 4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl v řízení před trestními soudy shledán vinným trestným činem podvodu v souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za vyslovení dohledu. Stěžovateli a spoluobviněnému byla uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené obci Měchenice škodu ve výši 800 000 Kč. Trestného činu se stěžovatel měl stručně řečeno dopustit tím, že v rámci nákupu souboru nemovitých věcí schváleného zastupitelstvem obce za 8 500 000 Kč postupoval jako starosta obce po dohodě se spoluobviněným zastupitelem tak, že zastřel skutečnost, že jeden z pozemků nekoupí obec, ale účelově založená obchodní společnost, a to za kupní cenu 300 000 Kč neodpovídající obvyklé ceně tohoto pozemku. O tuto kupní cenu byla sice snížena výsledná cena 8 200 0000 Kč souboru zbylých nemovitých věci zakoupených obcí, snížení však neodpovídalo jejich obvyklé ceně. Stěžovatel postupoval v úmyslu umožnit spoluobviněnému získání pozemku za neodpovídající cenu nejméně 1 100 000 Kč za situace, kdy cena všech nakoupených nemovitých věcí byla neměnná (8 500 000 Kč). Došlo tedy ke zvýhodnění spoluobviněného na úkor obce, která získané pozemky přeplatila. (Skutková věta je v podrobnostech uvedena v napadených rozhodnutích krajského a Nejvyššího soudu, není tedy třeba ji doslovně reprodukovat).
2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele a jeho spoluobviněného odmítl s tím, že ve vztahu ke stěžovateli je zjevně neopodstatněné a ve vztahu ke spoluobviněnému pouze zpochybňuje skutkové závěry.
3. Proti rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Stěžovatel spatřoval zásadní vady při zjišťování a hodnocení skutkového stavu v tom, že podle revizního znaleckého posudku byla obvyklá cena zakoupeného pozemku stanovena na 99 000 až 311 000 Kč. Vzhledem k tomu, že takto stanovená cena odpovídá ceně kupní, nemohla být nikomu způsobena škoda ve výši nejméně 800 000 Kč, jak bez bližšího odůvodnění uvedly obecné soudy.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost spoluobviněného usnesením sp. zn. IV. ÚS 3078/17 ze dne 7. 11. 2017 jako zjevně neopodstatněnou. S ohledem na §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nebyla ve věci dána překážka věci rozhodnuté a Ústavní soud nebyl v nynější věci usnesením sp. zn. IV. ÚS 3078/17 ani formálně zavázán ke stejnému posouzení. Stěžovatel nicméně uplatnil obdobnou argumentaci jako jeho spoluobviněný a Ústavní soude neshledal důvod se od svého předchozího závěru odchýlit.
6. Trestní soudy se námitkami stěžovatele opakovaně zabývaly a dostatečně se s nimi vypořádaly. Ústavní soud odkazuje zejména na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu (č. l. 26-28), kde jsou zevrubně rozebrány všechny skutečnosti podstatné pro určení výše obohacení získaného stíhaným skutkem, resp. pro určení škody tímto skutkem způsobené. Krajský soud rovněž podrobně a srozumitelně vylíčil své úvahy, jimiž se řídil při řešení uvedených otázek.
7. Závěr znalkyně obsažený v revizním znaleckém posudku, že tržní hodnota kupovaného pozemku byla shodná s cenou, za niž spoluobviněný pozemek koupil (šlo o částku 300 000 Kč), se odvíjel od toho, že obvyklá cena tohoto pozemku byla výrazně snižována o náklady potřebné na zhodnocení pozemku odstraněním skládky navezeného materiálu. Krajský soud však dospěl k závěru, že náklady potřebné na odstranění skládky neměly pro posouzení věci význam. Vyšel z toho, že v daném případě zastupitelstvo obce Měchenice souhlasilo s nákupem souboru nemovitostí zahrnujícího i předmětný pozemek, a to za částku 8 500 000 Kč. Tato kupní cena byla akceptována bez ohledu na skládku, o níž zastupitelé (vůči nimž následně směřovalo podvodné jednání stěžovatele) věděli, stejně jako o odhadu nákladů na její odstranění. Následně došlo k vyčlenění předmětného pozemku k samostatnému prodeji obchodní společnosti, jejíž jedinou jednatelkou a společnicí byla dcera spoluobviněného a která následně pozemek prodala spoluobviněnému, a to za částku 300 000 Kč.
8. Původní prodávající přitom trval na zachování původně dohodnuté celkové ceny za soubor nemovitostí, takže obec Měchenice zaplatila zbylou část ceny, tedy 8 200 000 Kč. Jestliže tedy cena celého souboru nemovitých věcí (včetně předmětného pozemku) byla určena při vědomí nákladů spojených s odstraněním skládky, nemohl být tento faktor brán v úvahu při vyčíslování té části kupní ceny, která připadala na předmětný pozemek.
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti bez bližšího vysvětlení tuto úvahu obecných jako zcela pomíjí. Uvedená úvaha trestních soudů je prima facie logická a přiléhavá. Obohacení spoluobviněného a tomu odpovídající škoda vzniklá obci Měchenice totiž nebyla představována skutečnou cenou pozemku (zahrnující i náklady na odstranění skládky), ale částkou, která připadala na tento pozemek z dohodnuté ceny a kterou obec reálně zaplatila. Ta se odvíjela od ceny obvyklé (nezahrnující náklady na odstranění skládky) a byla vyčíslena na částku minimálně 800 000 Kč. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel nepředložil žádnou konkrétní argumentaci, která by tuto úvahu vyvracela či zpochybňovala. Nezpochybnil nijak ani své zapojení do jednání, které vedlo k obohacení spoluobviněného.
10. Ústavní soud tedy uzavírá, že způsob, jakým trestní soudy došly k vyčíslení škody způsobené stíhaným skutkem a získaného obohacení, není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jak se domnívá stěžovatel. Trestní soudy se při svých skutkových a právních závěrech nedopustily žádného logického excesu, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami vznesenými obhajobou.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu