ECLI:CZ:US:2017:1.US.3117.16.1
sp. zn. I. ÚS 3117/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem se sídlem Pekařská 12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2016 č. j. 3 To 157/2016-351, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti. Stěžovatel byl dne 6. 10. 2014 obžalován z přečinu porušování domovní svobody a zločinu vydírání, který měl spáchat na poškozeném tím, že poté, co mu J. S. otevřela vstupní dveře, neoprávněně vnikl do obydlí poškozeného a násilím ho nutil, aby opětovně podepsal dohodu uzavřenou již dříve mezi nimi jako jednateli společnosti OpTar, s.r.o., na které však bylo uvedeno nesprávné rodné číslo poškozeného.
2. První zprošťující rozsudek č. 1. 90 T 50/2014-194 byl Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") vydán dne 30. 4. 2015, avšak k odvolání státního zástupce byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 3 To 227/2015-216 ze dne 1. 7. 2015. Tímto usnesením krajský soud vrátil věc k novému rozhodnutí s tím, že v situaci, kdy proti sobě stála výpověď poškozeného a obžalovaného, městský soud neprovedl všechny důkazy potřebné k náležitému objasnění věci, nehodnotil provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech a při hodnocení věrohodnosti poškozeného nezohlednil všechny zjištěné skutečnosti. Krajský soud zdůraznil zejména to, že poškozený věc bezprostředně oznámil na policii, že skutečnosti jím uváděné, zejména to, že do jeho bytu vnikly čtyři osoby včetně obžalovaného, potvrdila - dle odvolacího soudu v podstatě jediná nezaujatá a zcela věrohodná - svědkyně V. Tato pracovnice notářské kanceláře, která žádného ze zúčastněných neznala, na místo se dostavila na žádost obžalovaného k ověření podpisů a s poškozeným se uvedeného dne vůbec nesetkala, potvrdila, že z domu vyběhli dva nebo tři muži, kteří hovořili o tom, že je všechno špatně, následně jí obžalovaný sdělil, že ověřování se asi konat nebude. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečně nezohlednil skutečnost, že tato svědkyně vnímala celou situaci nestandardně, začala mít strach a předčasně vystoupila z auta, kterým ji po události odvážel svědek G., a nezabýval se tím, co sdělila svému zaměstnavateli po návratu do zaměstnání, příp. tím, zda kromě poškozeného učinil někdo v inkriminovaný den na policii hlášení v souvislosti s předmětnou událostí. Odvolací soud dále nesouhlasil s hodnocením výpovědi svědkyně S., neboť soud prvního stupně se podle něj dostatečně nezabýval chováním této svědkyně z hlediska věrohodnosti; poukázal přitom na to, že tato svědkyně kontaktovala poškozeného jako první, představila se mu pod cizím jménem, otevřela byt obžalovanému a poté odjela se svědkem G.
3. Po provedení úkonů a doplnění důkazů nařízených odvolacím soudem a po pečlivém uvážení všech okolností svědčících ve prospěch i v neprospěch obžalovaného vydal městský soud dne 3. 9. 2015 druhý zprošťující rozsudek č. j. 90 T 50/2014-239, neboť dospěl k závěru, že nebylo bez důvodných pochybností (s potřebnou praktickou jistotou) prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. Provedené důkazy sice vedly k důvodnému podezření vůči obžalovanému, nevyloučily však reálnou možnost, že by nemohla nastat situace odlišná (kupř. že si jednání vymyslel poškozený za účelem jisté odplaty). Lze-li v trestní věci na základě provedeného dokazování dospět k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té, která je pro obžalovaného nejpříznivější. Městský soud přitom zdůraznil, že v situaci "tvrzení proti tvrzení" bylo nezbytné důkladně posoudit věrohodnost výpovědi poškozeného, přičemž tato podle něj nebyla podpořena žádným jiným důkazem, resp. kontextuálně nahlíženo pouze z nepatrné - a nedostatečné - části obsahem výpovědi svědkyně V., která je navíc důkazem pouze nepřímým. Její zaměstnavatelka pak při výslechu sdělila, že o obžalovaném jí není nic známo, že jí svědkyně po návratu sdělila pouze to, že z důvodu nějakých komplikací k ověření nedošlo, což nebylo nic mimořádného. Naopak výpověď klíčové svědkyně S., která vypověděla, jak se s poškozeným seznámila, jak v inkriminovaný den byla u něj a otevřela dveře (jí tehdy neznámému) stěžovateli, načež byt opustila, považoval soud za naprosto vnitřně i navenek konzistentní; tuto svědkyni soud vyslechl po pečlivé přípravě, její věrohodnost se nepodařilo navzdory obsáhlému výslechu relevantně, a to ani v žádném drobném detailu, zpochybnit. Jak výslovně uvedla, to, že si nedlouho po inkriminovaném jednání změnila svůj facebookový profil, bylo logickým důsledkem její snahy ukončit jakékoliv vazby na poškozeného, což soud nepovažoval za nijak výjimečné. Tato svědkyně se přitom po výpovědi obžalovaného a poškozeného nemohla s obžalovaným jakkoliv domluvit, protože byla při přerušení hlavního líčení vyzvána, aby setrvala v jednací síni za dohledu předsedy senátu. Podle soudu bylo též možné si s ohledem na animozitu panující mezi obžalovaným a poškozeným představit různé alternativní verze skutkového děje, který se mohl odehrát. Na rozdíl od přesvědčení odvolacího soudu nebyla např. prokázána časová následnost okamžiku, kdy poškozený telefonoval na policii, po vyběhnutí tří mužů z předmětného domu; dále bylo zjištěno, že nikdo jiný předmětný incident na policii neohlásil. Městský soud jako nepravděpodobné hodnotil to, že by obžalovaný chtěl na poškozeného vyvíjet nepřípustný nátlak k podepsání dohody a současně nechal přivézt pracovnici notářské kanceláře za účelem legalizace podpisů, a nevěrohodným se mu spíše jevil poškozený, který před notářem podepsal dohodu, na níž bylo zcela nesprávně uvedeno jeho rodné číslo.
4. K odvolání státního zástupce byl druhý zprošťující rozsudek zrušen usnesením krajského soudu č. j. 3 To 462/2015-271 ze dne 2. 12. 2015. V tomto usnesení odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně sice doplnil dokazování v naznačeném směru, ale důsledně se nezabýval otázkou věrohodnosti svědkyně S., když opominul, že se s obžalovaným a se svědkem G. zná a mohla se s nimi na svém postoji k věci domluvit; při dokazování pak vyšly najevo i další skutečnosti snižující věrohodnost této svědkyně, např. to, že sama iniciovala seznámení s poškozeným, představila se mu pod cizím jménem, pustila do jeho bytu obžalovaného, přestože jí byl dle jejích tvrzení tehdy neznámý. Kromě toho poukázal odvolací soud na podstatný rozpor mezi výpověďmi poškozeného a této svědkyně, kterými se měl soud prvního stupně podrobněji zabývat. Pokud jde o závěr o nevěrohodnosti poškozeného, měl se městský soud podle odvolacího soudu blíže zabývat tím, jak to bylo s fungováním společnosti OpTar, s.r.o., i tím, zda je v souvislosti s činností této firmy vedeno proti některému ze zúčastněných trestní stíhání a proč by měl mít poškozený zájem obžalovaného křivě obvinit. Krajský soud také setrval na svém názoru o věrohodnosti svědkyně V., jejíž výpověď podporuje věrohodnost výpovědi poškozeného; navíc je podle zaměstnavatelky osobou klidnou a vyrovnanou, je proto třeba hodnotit, proč celou situaci vnímala tak špatně, že předčasně vystoupila z auta, kterým ji odvážel svědek G. Na závěr pak krajský soud uvedl, že městský soud musí hodnotit provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech a z pohledu zásad logiky.
5. Ve svém třetím rozsudku č. j. 90 T 50/2014-316 ze dne 7. 4. 2016 městský soud opět zprostil stěžovatele obžaloby, neboť poté, co důkazy provedené za užití zásad přímosti a ústnosti hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu se zásadami vyplývajícími z §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, dospěl k závěru, že nebylo bez důvodných pochybností (s potřebnou praktickou jistotou) prokázáno, že se stal skutek, pro který je stěžovatel stíhán. Uvedl, že po doplnění dokazování, které nepřineslo žádný relevantní důkazní vnos, a po detailním a zralém uvážení všech důkazních okolností, "za současného uvážení všech úvah odvolacího soudu jemu obsáhle a precizně předložených", podrobil své původní úsudky "verifikaci" z pohledu obsahu odůvodnění usnesení odvolacího soudu, avšak před ním provedené důkazy zhodnotil konzistentně se svým předchozím stanoviskem. Měl přitom za to, že odvolací soud mu nevytknul žádné formálně logické vady či jiné odstranitelné nedostatky ani neformuloval závazný právní názor, pouze poukázal na jiné myslitelné hodnocení důkazů, přičemž měl poněkud odlišně nastavenu pomyslnou "laťku" zakládající prokázání skutkového stavu bez důvodných pochybností. Dle jeho názoru by další dokazování naznačené v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se fungování podnikatelské spolupráce a sepisování dohod mezi obžalovaným a poškozeným, znamenalo neúčelně přesáhnout předmět dokazování. Pokud jde o animozitu mezi poškozeným a obžalovaným, měl nalézací soud za to, že lze stěží zpětně rekonstruovat, který z nich byl kdy veden tímto nepřátelstvím více či méně; ve spojení s tímto aspektem si pak lze představit různé alternativní verze skutkového děje, který se mohl reálně odehrát. Městský soud také zdůraznil, že v situaci "tvrzení proti tvrzení" bylo nezbytné posoudit věrohodnost výpovědi svědka, v daném případě zejména poškozeného, ve světle vnitřní souladnosti jeho vlastní výpovědi a dále ověřovat jeho věrohodnost a nezaujatost ověřováním těch částí jeho relevantních tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 224/04 ze dne 19. 8. 2004 (N 116/34 SbNU 213)]. Za dané situace zopakoval, že tvrzení poškozeného není podpořeno žádným jiným důkazem, resp. pouze z nepatrné - a nedostatečné - části výpovědí svědkyně V., zaměstnankyně notářské kanceláře, která měla na místě činu ověřit podpisy obou aktérů, avšak do objektu ani nevstoupila; na její výpověď je však třeba z hlediska předmětu dokazování nahlížet jako na důkaz nepřímý, přičemž výslech jejího zaměstnavatele nevnesl do důkazní situace nic relevantního Její tvrzení, že se jí celá situace jevila "nestandardní", podle nalézacího soudu pouze podněcovalo k obezřetnosti. Naopak výpověď klíčové svědkyně S. považoval tento soud opět za naprosto vnitřně i navenek konzistentní, přičemž její věrohodnost se nepodařilo navzdory obsáhlému výslechu relevantně zpochybnit; ve shodě s ní pak vypovídal i svědek G., jehož verifikační přínos však ponechal odvolací soud naprosto stranou. Dle městského soudu bylo v dané důkazní situaci zjevné, že důkazy provedené u hlavního líčení "sice vedou k důvodnému podezření (v již relevantní intenzitě) vůči obžalovanému v daném ohledu, nevylučují však reálnou možnost, že by nemohla nastat situace odlišná (kupř. že si jednání uvedené ve výroku rozsudku vymyslel poškozený za účelem jisté odplaty obžalovanému apod,.; i když soud nic takového netvrdí)", což je pro výsledné vývody soudu z pohledu práva na spravedlivý proces rozhodující. Soud rovněž připomněl pravidlo in dubio pro reo a judikaturu Ústavního soudu v této oblasti s tím, že k uznání viny se v trestním řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty. K tomu uvedl, že orgány činné v trestním řízení neprovedly úkony, které by mohly vést k případnému usvědčení obžalovaného nebo oproti tomu argumentačně silněji podložit jeho zproštění obžaloby.
6. Napadeným usnesením krajského soudu č. j. 3 To 157/2016-351 ze dne 20. 7. 2016 byl rozsudek městského soudu k odvolání státního zástupce zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvního stupně. Podle §262 trestního řádu krajský soud nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, neboť je zřejmé, že soud prvního stupně nerespektuje jeho pokyny a není schopen hodnotit důkazy ve vzájemných souvislostech ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu. Odvolací soud poukázal nejprve na to, že nalézací soud v zásadě nijak nezhodnotil věrohodnost výpovědi svědkyně V., jejíž význam více méně snížil, a neztotožnil se s jeho hodnocením věrohodnosti klíčové svědkyně S. Pokud jde o výhrady k hodnocení důkazů, odkázal odvolací na svá předchozí rozhodnutí ze dnů 1. 7. 2015 a 2. 12. 2015, ve kterých nalézacímu soudu zcela jasně sdělil svůj právní názor a vytkl mu, že nesplnil v celé míře svou zákonnou povinnost hodnotit důkazy dle §2 odst. 6 trestního řádu podle svého vnitřního přesvědčení a že provedené důkazy nehodnotil jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Zásada volného hodnocení důkazů přitom neznamená, že soud může hodnotit důkazy v rozporu se zásadami formální logiky. Krajský soud dále uvedl, že městský soud ve svém rozsudku v zásadě neuvedl jinou co do pravděpodobnosti rovnocennou skutkovou verzi. Zopakoval svůj názor, že verze nabízená obžalobou odpovídá provedeným důkazům při jejich hodnocení v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu a že v dané důkazní situaci je odůvodněn závěr, že obžalovaný daný skutek spáchal.
7. Po podání ústavní stížnosti a dva měsíce po kasačním rozhodnutí krajského soudu vydal městský soud v nově složeném senátu dne 26. 9. 2016 rozsudek č. j. 90 T 50/2014-394, kterým rozhodl v souladu s pokyny krajského soudu tak, že stěžovatel je vinen přečinem porušování domovní svobody a zločinem vydírání a odsuzuje se mj. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání padesáti pěti měsíců. Stěžovatel podal dne 25. 10. 2016 odvolání, ve kterém namítal zejména porušení zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
II. Argumentace stran
8. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení usnesení krajského soudu č. j. 3 To 157/2016-351 ze dne 20. 7. 2016 v té části, kterou bylo dle §262 trestního řádu nařízeno, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Dovolává se přitom zejména svého práva nebýt odňat svému zákonnému soudci, které mu zaručuje čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
9. Stěžovatel se domnívá, že již ve svém předchozím usnesení ze dne 2. 12. 2015 překročil krajský soud své zákonné pravomoci, neboť hodnocení provedených důkazů je výlučným právem soudu prvního stupně a odvolací soud ho může jen upozornit, v kterých směrech má řízení doplnit nebo čím se má znovu zabývat, nesmí mu však udělovat závazné pokyny ke způsobu hodnocení důkazů. V napadeném usnesení ze dne 20. 7. 2016 pak krajský soud zopakoval své hodnocení důkazní situace a direktivně nařídil soudu prvního stupně, aby jej bez provedení dalších důkazů shledal vinným, ačkoliv se městský soud ve svém rozsudku řádně vypořádal s předchozími závěry krajského soudu a rozhodl po vyhodnocení všech důkazů na základě volného uvážení. Podle stěžovatele tedy neexistuje zákonný důvod pro změnu senátu, protože ze strany prvostupňového soudu nedochází k průtahům, nejedná se o věc právně ani skutkově složitou, neexistuje pochybnost o podjatosti soudce a rozhodnutí prvostupňového soudu nelze vytknout žádné vady. Připomíná, že postup podle §262 věty první trestního řádu by měl být výjimečným a že jej nelze použít pouze proto, aby bylo dosaženo za každou cenu jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním odvolacího soudu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 2558). S odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33) tvrdí, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, neboť ruší rozsudek městského soudu pouze s odůvodněním, že soud prvního stupně hodnotil důkazy v rozporu s §2 odst. 6 trestního řádu, tedy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, přestože hodnocení skutkového stavu provedené prvostupňovým soudem bylo pečlivé a v žádném případě nevybočovalo z logiky věci.
10. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal krajský soud na své rozhodnutí, které je podrobně odůvodněno, včetně toho, z jakých důvodů soud nařídil projednání věci v jiném složení senátu. Z ustanovení§262 trestního řádu vyplývá, že zásadu, podle které nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci, je možné prolomit.
11. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že není žádoucí, aby se případy dostaly do patové situace, ve které soud prvního stupně hodnotí věc stále stejně a odvolací soud jeho rozhodnutí ruší, musí tedy existovat zcela výjimečný postup, jaký předvídá ustanovení §262 trestního řádu. Fakticky princip zákonného soudce narušen není, neboť rozvrh práce soudu počítá i s alternativou dle §262 trestního řádu, a je tak vyloučen prostor pro libovůli. Touto optikou bylo napadení rozhodnutí krajského soudu správné a spravedlivé a představovalo za dané situace jediné možné ukončení jinak patové situace.
13. S ohledem na skutečnost, že vyjádření účastníků řízení neobsahovalo podstatnou argumentaci nad rámec té, která je obsažena již v jejich rozhodnutích či v zákoně, nebyla tato vyjádření stěžovateli zasílána k replice.
III. Formální předpoklady projednání ústavní stížnosti
12. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud stručně uvádí, že ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 stanovil, že "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)" [sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Jinými slovy, Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
14. Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu dle ustanovení §262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (resp. jiným samosoudcem), protože proti tomuto rozhodnutí nelze podat samostatné dovolání. Ústavní soud přitom bere v úvahu zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela neekonomicky [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015; nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391); nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)].
15. Nyní projednávána ústavní stížnost je proto ve smyslu uvedených principů přípustná, byť byla podána za situace, kdy trestní řízení proti stěžovateli zatím nebylo skončeno.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Uvedený imperativ je především ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc [srov. nález sp. zn. III. ÚS 230/96 ze dne 29. května 1997 (N 65/8 SbNU 141)]. Jak vyplývá již z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, podstata tohoto základního práva spočívá v tom, že orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a že napadlé věci musí být přidělovány v souladu s rozvrhem práce (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016). Takto určená příslušnost je zásadně dána pro celé řízení.
17. Ustanovení §262 věty první trestního řádu umožňuje odvolacímu soudu, rozhodne-li se vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Je zřejmé, že rozhodnutí podle tohoto ustanovení je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle §25 trestního řádu. Základním kritériem pro posouzení jejich existence je zejména skutečnost, zda u místně příslušného soudu, resp. dosavadního senátu, lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v §2 trestního řádu, a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu, jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána [srov. také nález sp. zn. III. ÚS 90/95 ze dne 7. 12. 1995 (N 82/4 SbNU 271); nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. září 2009 (N 196/54 SbNU 411)].
18. Při rozhodování, zda má být postupováno podle §262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný. Uplatní se zde závěr, že takovýto krok musí být odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. října 2009 (N 225/55 SbNU 105), bod 32]. Příkladem takové situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně. Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy [§2 odst. 6, §258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu], dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. výše cit. nález sp. zn. I. ÚS 1922/09; nález sp. zn. I. ÚS 109/11 ze dne 14. ledna 2011 (N 72/61 SbNU 105); nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391), bod 19].
19. O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, upravených zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, by tak mohlo jít v případech týkajících se odnětí věci podle §262 trestního řádu, jestliže by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, pokud by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo jestliže by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných.
20. Ústavní soud nejprve považuje za vhodné vymezit, v čem se v dané věci rozcházejí závěry obsažené ve zprošťujících rozsudcích městského soudu a kasačních usneseních krajského soudu. Jak bylo výše zmíněno (viz bod 5), městský soud byl přesvědčen, že provedené důkazy sice vedou k důvodnému podezření vůči stěžovateli, nevylučují však reálnou možnost, že by nemohla nastat situace odlišná, a že tedy nebylo bez důvodných pochybností (s potřebnou praktickou jistotou) prokázáno, že se stal skutek, pro který je stěžovatel stíhán. Krajský soud pak sice uznal, že městský soud doplnil dokazování v naznačeném směru, avšak vytkl mu, že nesplnil v celé míře svou zákonnou povinnost hodnotit důkazy dle §2 odst. 6 trestního řádu podle svého vnitřního přesvědčení, že provedené důkazy nehodnotil jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, a ve svém rozsudku v zásadě neuvedl jinou co do pravděpodobnosti rovnocennou skutkovou verzi. Dále nalézacímu soudu vytkl, že v zásadě nijak nezhodnotil věrohodnost výpovědi svědkyně V., jejíž význam více méně snížil, a nesprávně zhodnotil věrohodnost klíčové svědkyně S. Krajský soud byl přesvědčen, že pokud by městský soud hodnotil provedené důkazy v souladu se zásadami formální logiky, musel by dospět k závěru, že obžalovaný daný skutek spáchal.
21. Hlavním důvodem opakovaného zrušení rozsudků městského soudu a aplikace §262 trestního řádu krajským soudem byl tedy způsob, jakým městský soud hodnotil provedené důkazy, když za použití zásady in dubio pro reo nepovažoval za prokázané, že se stal skutek, pro který byl stěžovatel stíhán. Podle krajského soudu nerespektoval městský soud jeho předchozí pokyny a nebyl schopen hodnotit důkazy ve vzájemných souvislostech ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu.
22. Je tedy zřejmé, že pro postup podle §262 trestního řádu byly rozhodující především otázky související se skutkovými, nikoliv právními závěry soudu prvního stupně. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v této fázi řízení nemůže přezkoumávat námitky skutkového charakteru, neboť by tím v rozporu s čl. 90 Ústavy i s principem minimalizace zásahů prejudikoval rozhodnutí obecných soudů ve věci samé. Jeho kasační zásah v případech týkajících se odnětí věci podle §262 trestního řádu připadá v úvahu jen tehdy, shledá-li, že postup odvolacího soudu byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez náležitého odůvodnění. V rámci svých úvah přitom mohl posuzovat toliko povahu jednotlivých výhrad, tedy zda svým obsahem nevybočují z mezí přezkumu odvolacího soudu, dále jejich relevanci ve vztahu k výsledku řízení před soudem prvního stupně, jakož i způsob, jakým byly reflektovány v předchozím řízení, a úvahu odvolacího soudu, proč nelze dosáhnout odstranění vad rozsudku soudu prvního stupně za současného složení senátu, nikoliv však hodnotit správnost skutkových zjištění, a to ani v rozsahu jejich jinak standardního ústavněprávního přezkumu.
23. Z hlediska aplikace §262 trestního řádu lze proto přiznat relevanci až námitkám týkajícím se rozpornosti a nelogičnosti skutkových zjištění. Ty lze považovat za opodstatňující tento postup pouze tehdy, jsou-li dostatečně konkrétní a vyplývá-li z nich, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, vyplývajícímu z §2 odst. 6 trestního řádu. Ústavní soud se proto musel vypořádat především s otázkou, zda odvolací soud zpochybnil postup soudu prvního stupně, který s ohledem na zásadu in dubio pro reo na základě provedených důkazů nepovažoval za prokázané, že se stěžovatel dopustil skutku, pro který byl stíhán, právě z těchto důvodů. Jeho rozhodnutí by totiž nemohl zrušit pouze za tím účelem, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, proto nesmí ani §262 trestního řádu sloužit jako prostředek k obejití uvedeného omezení. Význam tohoto omezení je navíc v dané věci posílen tím, že v případě zproštění obžaloby soudem prvního stupně zákon neumožňuje, aby se odvolací soud odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a sám ve věci rozhodl rozsudkem [viz §259 odst. 3, odst. 5 písm. a) trestního řádu]. Odnětí věci původnímu senátu pouze na základě odlišného hodnocení skutkového stavu, aniž by v tomto směru bylo možné soudu prvního stupně opakovaně vytknout porušení §2 odst. 6 trestního řádu, resp. některou z vad podle §258 odst. 1 trestního řádu, by bylo možné považovat za projev libovůle (srov. výše cit. nález sp. zn. II. ÚS 3564/12, bod 25).
24. V posuzovaném případě byl městský soud ve svých rozsudcích (s výjimkou posledního, vydaného již jiným senátem - viz bod 7) toho názoru, že provedené důkazy sice vedly k důvodnému podezření vůči stěžovateli, nevyloučily však reálnou možnost, že by nemohla nastat situace odlišná. Krajský soud se s uvedenými závěry opakovaně neztotožnil. Již ve svých usneseních č. j. 3 To 227/2015-216 ze dne 1. 7. 2015 a č. j. 3 To 462/2015-271 ze dne 2. 12. 2015 zrušil zprošťující rozsudky městského soudu a vrátil věc k novému rozhodnutí s tím, že městský soud nehodnotil provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech, přičemž při posuzování věrohodnosti poškozeného nezohlednil všechny zjištěné skutečnosti a pochybil zejména při hodnocení věrohodnosti svědkyní S. a V. V usnesení č. j. 3 To 157/2016-351 ze dne 20. 7. 2016, které je předmětem řízení před Ústavním soudem, pak vyslovil ve vztahu k rozsudku městského soudu obdobné výhrady.
25. Na základě srovnání závěrů obou soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že opakované výhrady odvolacího soudu stran hodnocení důkazů byly způsobilé odůvodnit kasaci rozsudků soudu prvního stupně i použití postupu podle §262 trestního řádu. Odvolací soud trval na tom, že soud prvního stupně nevyhodnotil jednotlivé důkazy ve vzájemných souvislostech a v souladu se zásadami formální logiky. Přestože krajský soud nebyl dle názoru Ústavního soudu oprávněn hodnotit věrohodnost či spolehlivost výpovědí svědkyň S. a V., aniž by je sám vyslechl, celkově se svým postupem nedopustil zjevné libovůle a jeho rozhodnutí lze z ústavněprávního hlediska považovat za akceptovatelné. Z rekapitulace věci je též zřejmé, že odvolací soud nejprve dvakrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a až poté, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně rušil v pořadí potřetí, nařídil zároveň nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Toto své rozhodnutí odůvodnil neschopností stávajícího senátu splnit svou zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu.
26. Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem krajského soudu a napadeným rozhodnutím došlo k neústavnímu zásahu do stěžovatelova práva zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny.
27. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu