ECLI:CZ:US:2017:1.US.3120.16.1
sp. zn. I. ÚS 3120/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel R. D., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupen JUDr. Tomášem Ficnerem, Ph.D., advokátem, se sídlem Moskevská 947/12, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016 č. j. 11 Tdo 256/2016-45, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. září 2016 a doplněné podáními dne 14. listopadu 2016 a 15. listopadu 2016, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016 č. j. 11 Tdo 256/2016-45. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím byl krácen na svých ústavních právech, a to zejména na právu na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 9 T 59/2015 vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. srpna 2015 sp. zn. 9 T 59/2015 uznán vinným přečiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to jednak bezpečnostního sáčku Policie ČR č. 000456691, obsahujícího zbraň (samopal zn. Tokarev) a dále částky ve výši 11 120 Kč. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se měl stěžovatel dopustit trestné činnosti tím, že v blíže nezjištěné době od měsíce srpna 2014 do měsíce ledna 2015 minimálně v 15 případech prodal další osobě drogu pervitin pro osobní potřebu a dne 28. března 2015 u sebe neoprávněně, za účelem prodeje jinému, přechovával blíže nezjištěné množství drogy zvané pervitin, přičemž tuto drogu si během následného služebního zákroku a potyčky s hlídkou Policie ČR vložil do úst a rozžvýkal. Současně dne 28. března 2015 byla u něj při prohlídce nalezena igelitová taška, v níž se nacházel samopal zn. Tokarev, kdy zásobník zbraně obsahoval 30 ks nábojů. Stěžovatel tak přechovával zbraň a střelivo, ačkoli není držitelem zbrojního průkazu.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které směřovalo proti výrokům o vině i o trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. října 2015 sp. zn. 61 To 377/2015 rozhodl tak, že podle §256 trestního řádu podané odvolání jako zcela nedůvodné zamítl.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, a to proti výrokům o vině i o trestu. Nejvyšší soud usnesením, napadeným ústavní stížností, dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozhodnutím v soudním řízení, jehož byl účastníkem, byl zkrácen na svých základních právech a svobodách zaručených ústavním pořádkem České republiky.
6. Stěžovatel předně namítal, že uvedené trestné činnosti se nedopustil a že se nemůže ztotožnit se skutečností, že soudy zúčastněné na projednávané kauze, provedené důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Podle tvrzení stěžovatele došlo v rámci trestního řízení hned k několika zásadním pochybením ze strany orgánů činných v trestním řízení, která ve výsledku ovlivnila rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele. Jedná se zejména o skutečnost, že:
- Stěžovatel je pouze příležitostným uživatelem návykové látky kokain a marihuany, rozhodně svědkovi Et-Talibimu žádné návykové látky neprodával, ba naopak je prodává uvedený svědek. Stěžovateli není vůbec jasné, z jakého důvodu byl obviněn právě on a pan Et-Talibi byl označen za osobu v postavení svědka. Podle tvrzení stěžovatele byl pak výslech tohoto svědka uskutečněn za situace, kdy byl pod vlivem omamných látek, což je pro účely výslechu nepřijatelné. Další pochybení soudu stěžovatel shledal v nesouladu časového horizontu, ve kterém měl drogy prodávat a ve skutečnosti, že nebyl vypracován znalecký posudek i na svědka Et-Talibiho ohledně jeho závislosti na návykových látkách a že soud nepřipustil konfrontaci mezi stěžovatelem a svědkem Et-Talibim, který byl v dané trestní věci svědkem hlavním.
- Znalecké posudky a vyjádření znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. G. Léblové jsou neobjektivní a v mnoha směrech zavádějící.
- Existuje zásadní rozpor týkající se návykové látky, a to zda stěžovatel měl v krvi kokain nebo pervitin.
- Byly použity pouze kamerové záznamy, které hovoří v jeho neprospěch.
- Igelitovou tašku, obsahující samopal, našel, do ní se nepodíval, neboť byl záhy zadržen Policií ČR. Jedná se tak o prostý nález igelitové tašky s neznámým obsahem. K tomu Policie ČR neohledala místo, kde se igelitová taška nalezla, ačkoliv o to stěžovatel žádal, neprovedla otisky prstů na dané zbrani a nevyžádala si příslušné kamerové záznamy.
7. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhoval důkladné prověření, jakým způsobem dospěl soud prvního stupně k tomu, že v daný den omamné látky nekupoval, ale prodával, přičemž Nejvyšší soud, podle názoru stěžovatele, tuto skutečnost nevyvrátil.
8. Další námitky stěžovatele směřovaly k porušení zásady rovnosti stran účastníků řízení a zásady in dubio pro reo. V této souvislosti stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, když podle jeho názoru jsou odůvodnění všech ve věci vydaných rozhodnutí postavena na dojmech, spekulacích a postrádají logická vysvětlení.
9. Stěžovatel rovněž požadoval vrácení zabavené finanční částky včetně úroků z prodlení, neboť podle jeho názoru nebylo prokázáno, že byla nabyta v souvislosti s trestnou činností.
10. Dále stěžovatel požadoval zrušení trestu vyhoštění, neboť má v České republice manželku a děti, a z tohoto důvodu je vyhoštění pro něj nepřípustné.
11. Závěrem stěžovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 1 vytýkal, že po ztrátě důvěry ustanoveného advokáta Mgr. J. Burdové žádal opakovaně o změnu obhájce, daný soud však žádosti stěžovatele bez odůvodnění zamítl a navíc popřel i tu skutečnost, že by mu nějaká korespondence byla doručena.
III.
Vyjádření účastníka řízení
12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyššímu soudu k vyjádření.
13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. prosince 2016 uvedl, že všechny skutečnosti namítané stěžovatelem jsou pouhou polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů, aniž by se opíraly o relevantní ústavně právní argumentaci, byť formálně odkazuje na porušení Ústavou zaručeného práva na spravedlivý proces. Pokud jde o namítaná pochybení soudů, odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění svého napadeného usnesení, v němž je dostatečně vyloženo, z jakého důvodu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud navrhoval, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, resp. zamítnuta.
14. Vyjádření účastníka řízení zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovateli, který k němu repliku nepodal.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v trestním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
18. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)].
19. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění rozhodnutí, jež byla v trestním řízení vydána, vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a se vznesenými námitkami se vypořádaly. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popisy a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná.
20. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyjádřil k jednotlivým námitkám stěžovatele uplatněným v dovolání a uvedl, že přezkum skutkových zjištění i na ně navazujících právních závěrů učiněných Městským soudem v Praze, týkající se otázky viny a trestu je správný, relevantní a hodnověrně odůvodněný. Nejvyšší soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že závěry soudů obou instancí o jeho vině a trestu neměly v oporu v provedeném dokazování, a že v případě trestného činu nedovoleného ozbrojování nebyly splněny všechny obligatorní znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
21. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám, ve kterých stěžovatel vytýkal nedostatky v rámci postupů soudů při hodnocení a provádění důkazů. Nejvyšší soud prověřil, že Obvodní soud pro Prahu 1 provedl dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž provedené důkazy vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. O návrzích na doplnění dokazování soud prvního stupně rozhodl a svůj postup řádně vysvětlil, když uvedl, z jakých důvodů považoval návrhy na doplnění dokazování za nadbytečné. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že soudům nelze vytknout ani žádnou jednostrannost v hodnocení provedených důkazů, naopak velice pečlivě zvažovaly všechny okolnosti významné pro jejich hodnotící úsudky. V návaznosti na to dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich plynoucími není žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní.
22. Pokud stěžovatel v průběhu trestního řízení podával opakovaně návrhy na změnu obhájce ustanoveného podle §36 odst. 1 trestního řádu dne 31. března 2015, z obsahu trestního spisu vyplývá, že soud prvního stupně se těmito návrhy zabýval, řádně na ně reagoval, přičemž důvod ke změně obhájce neshledal.
23. K návrhu stěžovatele na zrušení trestu vyhoštění je třeba uvést, že Ústavní soud se tímto návrhem nemohl zabývat, neboť trest vyhoštění stěžovatele nebyl obsahem posuzovaného trestního řízení.
24. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
25. K namítanému porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Z obecného pohledu si je však třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
26. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
27. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu