ECLI:CZ:US:2017:1.US.3134.17.1
sp. zn. I. ÚS 3134/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Kuny, se sídlem Velké Hamry 393, Ústí nad Orlicí, insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s. r. o., IČ: 27473261, se sídlem Sulkovská 80, Bystré, zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 224/2016-40 ze dne 26. 7. 2017, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 52 Af 45/2013-160 ze dne 20. 7. 2016, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 24974/13/5000-14306-711377 ze dne 24. 10. 2013, č. j. 24975/13/5000-14306-711377 ze dne 24. 10. 2013, č. j. 26252/13/5000-14306-711377 ze dne 24. 10. 2013 a č. j. 26251/13/5000-14306-711377 ze dne 24. 10. 2013 a proti rozhodnutím Finančního úřadu ve Svitavách č. j. 18599/07/263912/4178 ze dne 28. 5. 2007, č. j. 18938/07/263912/4178 ze dne 28. 5. 2007, č. j. 84913/11/263912606158 ze dne 2. 6. 2011 a č. j. 81502/11/263912606158 ze dne 24. 5. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve své ústavní stížnosti ze dne 6. 10. 2017 stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Dále namítá i porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel nepodal za zdaňovací období srpen a září 2005 daňová přiznání k DPH, ani nereagoval na výzvy správce daně (ze dne 9. 11. 2005 č. j. 69347/05/263912/4178 a č. j. 69349/05/263912/4178), ten byl proto oprávněn stanovit daň podle pomůcek podle §44 odst. 1 ZSDP. Předmětem ústavní stížnosti pak jsou jak správní rozhodnutí, která doměřila DPH, tak i soudní rozhodnutí, podle nichž stěžovatel neuspěl se svými žalobami proti nim ve správním soudnictví.
3. Správce daně měl v souvislosti s vedenými daňovými řízeními ve věci stěžovatelovy povinnosti hradit DPH za zdaňovací období měsíce červen a červenec roku 2005 k dispozici veškeré daňové doklady za uskutečněná daňová plnění, která se vztahovala ke zdaňovacím obdobím měsíce srpen a září 2005, a některé daňové doklady na přijatá zdanitelná plnění v měsíci srpnu 2005 (obecné soudy při posuzování napadených rozhodnutí měly k dispozici i podklady týkající se DPH za měsíce červen a červenec 2005).
4. Ústavní soud poukazuje na vyčerpávající vysvětlení věci Nejvyšším správním soudem, jenž podotkl, že předmětem soudního přezkumu jsou napadená rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství, přičemž případná pochybení správce daně mohou být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí pouze v případě, že by je žalovaný neodstranil, ač tak učinit měl. Pokud tedy stěžovatel opakovaně vytýká správci daně nesprávný právní názor, podle něhož nemusel zohlednit žádné výhody spočívající v odpočtu, který stěžovatel sám neuplatnil, žalovaný tento názor již nezastával a jeho revizi promítl do napadených rozhodnutí. Proto jsou námitky stěžovatele v tomto rozsahu nepřípadné. Nelze tedy vycházet z předpokladu, že napadená rozhodnutí vůbec nezohlednila stěžovatelem přijatá plnění. Je však zřejmé, že stěžovatel činí spornou otázku rozsahu přijatých zdanitelných plnění, která měla být zohledněna. Žalovaný i krajský soud vychází ze závěru, že při přezkumu rozhodnutí správce daně, kterým byla daň stanovena podle pomůcek, lze zohlednit jen takové výhody pro daňový subjekt, které byly známy již správci daně. Stěžovatel se naopak domnívá, že žalovaný měl zohlednit všechna přijatá plnění, která stěžovatel vyčíslil a doložil až v odvolacím řízení.
5. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že u platebních výměrů na daň stanovenou podle pomůcek se přezkumná činnost odvolacího orgánu omezuje pouze na zjištění, zda byly splněny zákonné podmínky pro stanovení daňové povinnosti podle pomůcek, či zda byly použité pomůcky přiměřené (§114 odst. 4 daňového řádu). Jen v tomto rozsahu pak mohou být platební výměry případně změněny. Podle Nejvyššího správního soudu dostál žalovaný požadavkům stěžovatelem citované judikatury, neboť při revizi platebních výměrů promítl do výše daně všechny správci daně dostupné informace, které mohl ke svému kvalifikovanému odhadu využít. Podle zákona je nezbytné, aby pomůcky zohlednily všechny relevantní a správci daně dostupné informace využitelné ke kvalifikovanému odhadu. Zkoumal-li tedy žalovaný, zda se kvalifikovaný odhad správce daně co možná nejvíce blíží realitě (čili zda byly použité pomůcky přiměřené), nemohl zohlednit doklady předložené stěžovatelem až v odvolacím řízení. Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, jakým způsobem by měl správce daně zohlednit i ta přijatá plnění, o nichž vzhledem k nečinnosti stěžovatele nemohl mít žádné informace. Namítá-li stěžovatel, že i přes jeho pasivitu měl správce daně sám aktivně obstarat příslušné doklady, není tato námitka důvodná. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku č. j. 7 Afs 69/2012 - 33, "[z]a dané situace není povinností správce daně vyhledávat okolnosti, které by byly uznatelnou výhodou, ani provádět dokazování". Krajský soud podle Nejvyššího správního soudu nepochybil ani v posouzení otázky (ne)důvodnosti rozdílů mezi daní stanovenou za měsíce červen a červenec 2005 a za předmětná zdaňovací období měsíců srpen a září 2005. Žalovaný i krajský soud zdůvodnili rozdíl odkazem na způsob stanovení daně, neboť za měsíce červen a červenec 2005 byla daň stanovena dokazováním, zatímco v nyní projednávaném případě byla stanovena pomůckami. Nejedná se o neodůvodněný odlišný postup, jak namítá stěžovatel.
6. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí připouští, že jiná by byla situace subjektu, který by generoval zdanitelná plnění dlouhodobě a v každém daňovém období by v poměru k těmto plněním vykazoval stabilně určitý objem přijatých plnění (např. by stabilně výše přijatých plnění činila zhruba 50% z částky uskutečněných plnění). Pokud by následně správce daně stanovil daň podle pomůcek, aniž by reflektoval, že daňový subjekt pravidelně vykazuje a uplatňuje odpočet daně vůči zdanitelným plněním v relativně stabilní výši (např. by započítal daň na vstupu ve výši zhruba 10% daně na výstupu), aniž by tento rozdíl řádně odůvodnil, jednalo by se o zjevně nepřiměřený a nedůvodný rozdíl ve výši stanovené daňové povinnosti. V případě stěžovatele, u něhož se nedá hovořit ani o dlouhodobosti (plátcem DPH byla až od června 2005), ani o stabilitě (pokaždé vykazoval rozdílná uskutečněná plnění a k tomu nepoměrně rozdílná přijatá plnění), nemohly být použité pomůcky v tomto smyslu nepřiměřené.
7. Nejvyšší správní soud vyvrátil i námitku stěžovatele, že se krajský soud vypořádal nepřezkoumatelně s námitkou nedostatečného seznámení stěžovatele s podklady pro vydání rozhodnutí, neboť námitka mířila proti postupu správce daně, nikoliv proti postupu žalovaného. Krajský soud reagoval na námitku stěžovatele přezkoumatelně a adekvátně. Stěžovatel sice tvrdil, že jej správce daně nesprávně seznámil se skutečnostmi rozhodnými pro stanovení daňové povinnosti, nicméně v žalobě z toho vyvozoval, že z tohoto důvodu jej měl s daňovou povinností před vydáním rozhodnutí seznámit právě žalovaný. Krajský soud se proto s žalobní námitkou vypořádal správně, když reagoval na to, zda byl postup žalovaného v souladu se zákonem. Kromě toho považuje Nejvyšší správní soud argumentaci stěžovatele napadající postup správce daně za zcela mylnou. Jestliže správce daně k výhodám pro stěžovatele nepřihlížel a neučinil je podkladem pro stanovení daně, nelze tvrdit, že seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí bylo nedostatečné, protože stěžovatele neseznámilo s žádnými výhodami. Smysl seznámení s podklady (resp. s pomůckami, dle nichž má být daň stanovena) spočívá v tom, že správce daně obeznámí daňový subjekt se skutečnostmi, z nichž při rozhodování vychází.
8. Konečně neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou ani námitku týkající se povinnosti žalovaného postupovat podle §116 odst. 3 daňového řádu. Naopak se ztotožnil s krajským soudem, že podle dikce zákona je odvolací orgán oprávněn využít této možnosti a věc vrátit správci daně k postupu podle §113 odst. 1 daňového řádu, nicméně není povinen tak učinit a nelze mu vytýkat, pokud o podaném odvolání rozhodne sám (dle zákona odvolací orgán může věc vrátit správci daně, jinak o odvolání rozhodne sám).
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadená rozhodnutí jsou v přímém rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu například sp. zn. IV. ÚS 179/01 ze dne 31. 8. 2001 či IV. ÚS 360/05 ze dne 20. 11. 2006. Stěžovatel má za to, že postupem správce daně byl daňovému subjektu fakticky upřen jeden stupeň řízení. V řízení před orgánem prvého stupně byl zastáván správním orgánem nesprávný právní názor, podle něhož tento v řízení nesprávně postupoval, např.
- nesprávně seznámil daňový subjekt s podklady pro své rozhodnutí a stanovení daně (seznámil jej pouze s doklady na uskutečněná zdanitelná plnění, ve spisu zcela chyběly doklady na přijatá zdanitelná plnění, a to i ty, jimiž správce daně v té době prokazatelně disponoval - žádné součástí spisu nebyly), čímž postupoval v rozporu s nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 360/05 ze dne 20. 11. 2006, ze kterého vyplývá, že i v rámci stanovení daně podle pomůcek je povinností správce daně seznámit daňový subjekt s podklady pro stanovení daně podle pomůcek, a to včetně toho, že daňový subjekt bude správcem daně seznámen i s podklady, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt.
- nesprávně, v rozporu se zákonem, stanovil daň podle pomůcek - stanovil ji tak, že se míjela s realitou, nedůvodně pro období srpen a září 2005 byl zvolen úplně odlišný přístup k výsledné dani (bez zohlednění jakýchkoli dokladů, u nichž byl nárok na odpočet daně), než v období červen a červenec 2005 (zde byly nakonec zohledněny všechny nároky na odpočet daně), vůbec se nezabýval výhodami vyplývajícími pro daňový subjekt ze zjištěných okolností.
- neobstaral si všechny potřebné podklady pro spolehlivé stanovení dané - orgán prvního stupně měl totiž za to, že se lze spokojit pouze s doklady na uskutečněná zdanitelná plnění (což nebylo správně).
10. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
11. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
13. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o zákonnosti vyměření daně stěžovateli i celé procedury, která tomu předcházela. Náležitě pak stěžovateli vysvětlily, jaké důvody a argumenty je k tomuto závěru vedly (viz výše podrobně popsaná argumentace Nejvyššího správního soudu).
14. Stěžovatelem zmíněná judikatura Ústavního soudu se sice týká vyměření daně podle pomůcek či práva poplatníka seznámit se s podklady pro stanovení daně, nicméně zasáhla v případě frapantních nezákonností při tomto postupu. Naopak v nyní posuzovaném případě obecné soudy přesvědčivě odůvodnily, že k nezákonnosti v daňovém řízení ani napadených rozhodnutích nedošlo. V projednávané věci Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance.
15. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu