ECLI:CZ:US:2017:1.US.3144.17.1
sp. zn. I. ÚS 3144/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti společnosti Proton Therapy Center Czech s. r. o., Budínova 2437/1a, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Michalem Strnadem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016 č. j. 91 Co 359/2015-279 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017 č.j. 32 Cdo 691/2017-310, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 10. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 7. 2015 č. j. 27 C 424/2014-239 byla zamítnuta žaloba žalobkyně PRVNÍ CHRÁNĚNÁ DÍLNA s. r. o., jež se domáhala na stěžovatelce zaplacení částky 153.577 Kč s příslušenstvím. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto tak, že se shora uvedený rozsudek nalézacího soudu zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku si podala stěžovatelka dovolání, o němž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu tak, že se odmítá.
Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod, garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". To je v předmětném případě třeba zdůraznit.
Je sice pravdou, že rozhodnutí Nejvyššího soudu lze v jistém smyslu považovat za rozhodnutí konečné, nicméně z hlediska věci samé se jedná pouze o dílčí rozhodnutí. Stěžovatelka bude mít možnost v řízení před obecnými soudy svá práva ještě bránit a bude moci vznášet námitky uvedené v ústavní stížnosti. Budou to především obecné soudy, kdo se s její argumentací bude muset v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vyrovnat. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj