ECLI:CZ:US:2017:1.US.3188.17.1
sp. zn. I. ÚS 3188/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., t.č. ve Věznici Karviná, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem Karlovo nám. 28/559, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2017 č. j. 7 Tdo 782/2017-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podal 8. 10. 2017 ústavní stížnost, ve které namítá, že napadenými rozhodnutím bylo porušeno jeho základní lidské právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 5 T 4/2015-497 ze dne 18. 11. 2015 byl stěžovatel odsouzen za zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2, písm. a), odst. 3, písm. b) trestního zákoníku, kterého se dopustil na spoluvězni ve výkonu trestu odnětí svobody, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. 2 To 14/2016 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 5 T 4/2015-1040 ze dne 29. 8. 2016 odsoudil stěžovatele za stejný skutek k stejnému trestu. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo zamítnuto Vrchním soudem v Praze usnesením sp. zn. 2 To 8/2017 z 2. 3. 2017. Toto usnesení stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl.
3. Stěžovatel ve své stížnosti namítá, že v průběhu dokazování nebyly prováděny důkazy v jeho prospěch, ale pouze ty v jeho neprospěch. Konkrétně odkazuje na skutečnost, že souhlas se čtením úředních záznamů podle §211 odst. 6 trestního řádu neučinil on, ale pouze jeho obhájkyně; dále namítá, že ze znaleckých posudků vyplývá, že klíčový svědek (poškozený) je nevěrohodný a že mu neměl být přiznán status zvlášť zranitelné oběti podle §2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů. Na závěr uzavírá, že výpovědi další svědků a další jeho návrhy na doplnění dokazování nebyly krajským soudem provedeny pro nadbytečnost; stěžovatel se však domnívá, že prokazují jeho nevinu a měly proto být provedeny.
II.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisového materiálu, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
7. Ústavní soud nemůže hodnotit provedené důkazy, ale může zasáhnout pouze v situacích, kdy buď došlo k extrémnímu rozporu se skutkovým zjištěním, obecné soudy jednaly svévolně nebo interpretace soudů vedla k extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti [nález sp. zn. I. ÚS 700/16 ze dne 24. 10. 2016, nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315)].
8. V případě stěžovatele nenastala ani jedna z výše zmíněných situací, za kterých by Ústavní soud měl zasáhnout. Obecné soudy ve svých rozhodnutích vysvětlily, proč postupovaly danými způsoby. K námitce znaleckých posudků krajský soud z posudků správně zjistil, že tyto posudky naopak ukazují na skutečnost, že poškozený jako klíčový svědek nemá tendence ke konfabulacím (str. 27-28 druhého rozsudku krajského soudu) a že neexistují důvody, které snižují jeho věrohodnost. Krajský soud také důkladně odůvodnil, proč nepřipustil stěžovatelovy návrhy na dokazování (str. 45-47 druhého rozsudku krajského soudu). Po poslechu zvukového záznamu z hlavního líčení Ústavní soud nemůže souhlasit ani s námitkou obžalovaného, že nebyl vysloven souhlas se čtením úředních záznamů. Ze zvukového záznamu v místech zmíněných stěžovatelem vyplývá, že soudce se za přítomnosti obžalovaného ptá státního zástupce, obhájkyně a stěžovatele, zda souhlasí se čtením úředních záznamů. Po jeho otázce následuje pauza, ve které se stěžovatel nejspíše radí se svojí obhájkyní, což lze dovodit z šumu v záznamu. Obhájkyně následně uvádí "souhlasíme", resp. "jo". Z tohoto projevu je zřejmé, že vyjadřovala i souhlas stěžovatele; pokud by to tak nebylo, stěžovatel mohl na místě jakýmkoli způsobem vyjádřit nesouhlas; pokud tak neučinil a zvuková stopa ukazuje na skutečnost, že rozhodnutí obhájkyně i stěžovatele reprodukovala za oba obhájkyně, nelze shledat ani v tomto směru porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv.
9. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 28. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu