ECLI:CZ:US:2017:1.US.3198.17.1
sp. zn. I. ÚS 3198/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti M. H., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem se sídlem nám. Míru 9, 787 01 Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 911/2017-28 ze dne 24. 8. 2017, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 68 To 14/2017-163 ze dne 21. 2. 2017 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku č. j. 1 T 132/2016-139 ze dne 31. 10. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku byl stěžovatel uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Týmž rozsudkem byl spoluobviněný M. H. ml., syn stěžovatele, uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto jednání se měli dopustit v souvislosti se silniční kontrolou hlídky Městské policie Šumperk, a to způsobem podrobně popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku okresního soudu. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §325 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Současně bylo rozhodnuto o trestu syna stěžovatele.
Z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku podaného v neprospěch stěžovatele byl v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zrušen v celém výroku o trestu ve vztahu ke stěžovateli a při nezměněném výroku o vině byl stěžovatel odsouzen podle §325 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele bylo týmž rozsudkem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že odvolací soud při ukládání trestu nerespektoval všechny zásady, zejména možnosti nápravy, jakož i jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, dosavadní způsob života, jeho chování po činu apod. Nepřípustný je dle něj postup krajského soudu i v tom směru, že opakovaně odkazuje na předchozí odsouzení, která mají účinky zahlazení, a proto k nim nelze přihlížet. Soudům stěžovatel dále vytkl, že mu neumožnily prokazovat skutkový stav a odmítly výslechy navržených svědků. Pominuly i záznam z průmyslové kamery, který je součástí spisu a z něhož je zřejmé, že pouhých několik minut před tím, než měl být spáchán předmětný přečin, nebyl schopen samostatně nastoupit do automobilu v důsledku silné podnapilosti, a tím tedy ani napadnout strážníky. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil a závěrem navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejprve je nutno připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Výhradám stěžovatele nemůže Ústavní soud přisvědčit. Státní zástupce v odvolání podaném v neprospěch stěžovatele zcela zřetelně vyložil, z jakých důvodů je namístě uložit stěžovateli trest nepodmíněný. V této souvislosti především uvedl, že stěžovatel je osobou několikanásobně trestanou, přičemž opakovaně byl napravován alternativními tresty, které vykonal, nebo podmíněnými tresty odnětí svobody. Ty se však zřetelně minuly účinkem a nynější napadení úřední osoby nelze zlehčovat. Krajský soud tyto nosné úvahy státního zástupce akceptoval a v odůvodnění svého rozsudku blíže rozvedl (str. 5). Zohlednění pestré trestní minulosti stěžovatele z hlediska volby trestu v jeho nynější věci není v rozporu se zásadami pro ukládání trestních sankcí. U stěžovatele totiž nejde výlučně o zahlazená odsouzení, k nimž se nepřihlíží, ale o řadu dalších skutků, pro něž byl odsouzen.
Pokud se jedná o odmítnutí navržených svědků a údajného pominutí záznamu z průmyslové kamery, i s touto částí obhajoby se soudy vypořádaly. Zejména Nejvyšší soud poznamenal, že ačkoli ze snímků pořízených ze záznamu průmyslové kamery je podpírání stěžovatele dalšími osobami několik minut před spácháním deliktu patrné, pak z těchto snímků rovněž plyne, že následně, a to ještě před spácháním trestného činu, byl schopen samostatné chůze a nastoupení do vozu. Tuto skutečnost ostatně potvrdil ve své vlastní výpovědi před soudem, dle níž pak z automobilu též sám vystoupil. Nešlo tedy o fyzický stav vylučující napadení policisty. Obhajobou navržené svědky soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že na místě samém nebyli a zákrok měli sledovat z oken domů z větší vzdálenosti (str. 6 rozsudku okresního soudu). Ostatní svědecké výpovědi přímých účastníků zákroku vyznívajících ve prospěch stěžovatele soud prvního stupně vyhodnotil jako nevěrohodné, a to s ohledem na příbuzenský vztah těchto osob vůči stěžovateli. Na základě všech těchto závěrů proto soudy vyhodnotily obhajobu stěžovatele jako nevěrohodnou. Ústavní soud na těchto závěrech žádné ústavně právní nedostatky nespatřuje.
Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Z týchž důvodů neshledal důvod k navrženému odkladu vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí, o němž nerozhodoval samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu