ECLI:CZ:US:2017:1.US.3202.16.1
sp. zn. I. ÚS 3202/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze, Na poříčí 12, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 828/2016 ze dne 14. července 2016, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 65/2016 ze dne 3. března 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 31/2015 ze dne 4. ledna 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy shledán vinným přečinem násilí proti úřední osobě. Toho se měl stručně řečeno dopustit tím, že při dopravní kontrole strážníky městské policie odmítl předložit osobní doklady a v průběhu kontroly dokladů přivolanou hlídkou Policie ČR strážníkům vyhrožoval, že je svlékne z uniformy, a následně jednoho ze strážníků udeřil pěstí. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel skutečně jednoho ze strážníků udeřil, a že se v případě toho strážníka jednalo o úřední osobu při výkonu její pravomoci. Městský soud se s tímto hodnocením ztotožnil a odvolání stěžovatel zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Proti rozhodnutím obvodního, městského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Podle stěžovatele k udeření nedošlo, tato skutečnost byla prokazována pouze výpovědí zasahujících policistů a přítomných strážníků. I kdyby však k úderu došlo, strážník v té době nevykonával svou pravomoc, neboť vůči stěžovateli nečinil žádné služební úkony. Nebyl tedy úřední osobou chráněnou trestními předpisy. Soudy měly postupovat podle zásady v pochybnostech ve prospěch, neměly výpovědím přikládat vyšší výpovědní hodnotu. Policisté a strážníci byli přímými aktéry incidentu, nešlo o nezúčastněné pozorovatele. V hlavním líčení navíc došlo k porušení procesních práv stěžovatele, neboť spontánní výpověď svědků byla přerušena čtením protokolů z přípravného řízení. Navíc soudy přihlížely k tomu, že stěžovatel byl již dříve odsouzen pro stejný přečin, přestože byl tento přečin amnestován.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Ústavní soud již dříve uvedl, že v situaci "tvrzení proti tvrzení" jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi (nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016).
5. Těmto požadavkům napadené rozhodnutí plně dostojí. Obecné soudy totiž nevyšly pouze z výpovědí policistů a strážníků, ale hodnotily je v souhrnu se zjištěními o průběhu dopravní kontroly, o obsahu telefonátů na tísňovou linku (jimiž svědek Kaiser vyjadřoval pochybnost o tom, zda je on a stěžovatel kontrolován skutečnou hlídkou strážníků) a o výsledku lékařského vyšetření (stěžovatel odmítl dechovou zkoušku a vyšetření krve, odevzdaný vzorek moči byl někým následně zaměněn za vodu). Výpovědi policistů a strážníků poskytují ucelený a logický popis celého incidentu a jeho širších souvislostí (důvody pro zastavení vozidla, průběh kontroly, chování stěžovatele a jeho možné důvody - znemožnit zjištění toho, zda stěžovatel před jízdou pil alkohol). Stěžovatel sám žádné konkrétní okolnosti, pro něž by tyto výpovědi neměly být považovány důvěryhodné, nepředložil. Lze tak jen připomenout, že zásadně není úkolem Ústavního soudu hodnotit (a přehodnocovat) hodnocení důkazů provedené obecnými soudy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], neboť je sám neprovedl.
6. Dovolával-li se stěžovatel uplatnění zásady in dubio pro reo, není pro to důvod. Obecné soudy žádné pochybnosti o skutkovém ději neměly a stěžovatel konkrétní důvody pro existenci pochybností nevylíčil ani v ústavní stížnosti (s výjimkou výše zmíněného tvrzení, že děj je prokázán pouze výpověďmi přítomných policistů a strážníků). Pochybnosti samotného stěžovatele pro posouzení věci významné nejsou [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 ze dne 11. 11. 2002 (U 37/28 SbNU 447)]. Pochybnosti o vlastní vině trestným činem totiž mívají obžalovaní obvykle, takže by uvedená zásada neměla smysluplného využití.
7. K porušení procesních práv stěžovatele je možné říci, že ústavní záruky se vztahují mimo jiné na právo stěžovatele vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. Toto právo stěžovatele zjevně nemohlo být porušeno pouze tím, že v průběhu výslechu svědků byly (z důvodu časového odstupu od činu) čteny protokoly o jejich výpovědi z přípravného řízení (§211 trestního řádu), namísto toho, aby soud tyto protokoly svědkům pouze předestřel k vysvětlení rozporů (§212 trestního řádu). Stěžovatel měl možnost tyto svědky vyslýchat sám a měl možnost jejich výpovědi v průběhu hlavního líčení zpochybnit (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1860/16 ze dne 3. 11. 2016 a tam citovanou judikaturu). Samotná spontánnost výpovědí svědků, jíž se stěžovatel dovolával, součástí ústavních záruk není.
8. Stěžovatel nemá pravdu, že soudy nemohly přihlížet k jeho předchozímu, již amnestovanému odsouzení pro přečin násilí proti úřední osobě (tj. stejného činu, pro který byl odsouzen i nyní). Z hlediska hodnocení osoby co do dispozice k trestné činnosti totiž není rozhodné, zda dříve páchaná trestná činnost již je či není zahlazena. Soud tak může brát v potaz i dříve spáchané trestné činy, na něž se posléze vztahovala amnestie, a to i přesto, že ta zapříčinila, že se na dotčenou osobu hledí, jako by nebyla pro tyto trestné činy odsouzena [nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)].
9. Závěrem Ústavní soud neshledal excesivním ani závěr obecných soudů, že stěžovatel strážníka uhodil v úmyslu působit na výkon jeho pravomoci. S ohledem na skutková zjištění obvodního soudu lze říci, že na trestněprávní ochraně strážníka nic nemění ta skutečnost, že v okamžiku napadení nečinil žádný služební úkon a vyčkával na dokončení služebních úkonů ze strany příslušníků Policie ČR (kteří na místo dorazili jen proto, že stěžovatel provádění služebních úkonů strážníky mařil). Ve zbytku lze odkázat na bližší odůvodnění napadených rozhodnutí.
10. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu