ECLI:CZ:US:2017:1.US.3225.17.1
sp. zn. I. ÚS 3225/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Aloise Maťátka, Dany Maťátkové a Davida Maťátka, zastoupených Mgr. Vladimírem Nožkou, advokátem se sídlem J. M. Marků 58, Lanškroun, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 4. 2015 č. j. 12 C 109/2014-83, ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 4. 2015 č. j. 12 C 380/2015-91, usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23. 5. 2016 č. j. 12 C 109/2014-190, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 12. 1. 2016 č. j. 22 Co 380/2015-146 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017 č. j. 26 Cdo 1670/2017-248, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl usnesením ze dne 8. 4. 2015 č. j. 12 C 109/2014-83 ve výroku I. tak, že stěžovatelé jsou povinni vyklidit pozemek č. st. X1, jehož součástí je stavba - budova čp. X2 v Horní Čermné a pozemek č. X3, vše v obci H. a katastrálním území Horní Čermná. Výrokem II. téhož usnesení bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a to tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci náklady řízení, jejichž výše bude určena v písemném vyhotovení rozsudku. Opravným usnesením ze dne 27. 4. 2015 č. j. 12 C 109/2014-91 bylo výrokem I. rozhodnuto tak, že rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 4. 2015 č. j. 12 C 109/2014-83 se ve výroku II. opravuje tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 30.021 Kč. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že v ostatních částech zůstal shora citovaný rozsudek okresního soudu nezměněn.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, svým rozsudkem ze dne 12. 1. 2016 č. j. 22 Co 380/2015-146 výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem II. krajský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku II., ve znění opravného usnesení, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 18. 7. 2017 č. j. 26 Cdo 1670/2017-248 odmítl. Dovolání stěžovatelů bylo přitom odmítnuto z důvodu vad návrhu, pro které nebylo možno pokračovat v řízení. Podle Nejvyššího soudu dovolání stěžovatelů neobsahovalo údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jenž je obligatorní náležitostí dovolání.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že vedlejší účastník nabyl shora specifikovanou nemovitost v dražbě a v řízení před obecnými soudy se na stěžovatelích domáhal jejího vyklízení. Stěžovatelé spatřují porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že právní závěry učiněné nalézacími soudy ve věci posouzení platnosti nabytí vlastnického práva vedlejším účastníkem, resp. existence nájemního práva váznoucího dle názoru stěžovatelů na nemovitostech, které vedlejší účastník získal v exekuční dražbě, byly nesprávné, resp. soudy chybně zamítly důkazní návrhy stěžovatelů směřujících k prokázání jejich tvrzení. Stěžovatelé mají za to, že v řízení předložili důkazy, resp. uvedli tvrzení, na jejichž základě důvodně zpochybnili nabytí vlastnického práva vedlejším účastníkem, resp. existenci samotné pohledávky vymáhané v exekučním řízení. Stěžovatelé jsou toho názoru, že nalézací soudy rovněž nesprávně posoudily otázku nabytí vlastnického práva vedlejším účastníkem ve vztahu k nájemní smlouvě, která byla stěžovateli uzavřena s Leonem Mandysem. Stěžovatelé v nalézacím řízení navrhovali provedení důkazů výslechy svědků, které však nebyly Okresním soudem v Ústí nad Orlicí akceptovány. Dle názoru stěžovatelů se přitom jednalo o podstatné důkazní návrhy, kterými chtěli zpochybnit samotnou existenci vymáhané pohledávky, pro niž byly jejich nemovitosti v dražbě zpeněženy. Dále stěžovatelé nalézacím soudům vytýkají, že při posuzování platnosti nájemní smlouvy s Leonem Mandysem postupovaly formalisticky a bez ohledu na konkrétní okolnosti případu upřednostnily formální výklad listin před svobodnou vůlí smluvních stran směřující k uzavření platné smlouvy.
III.
Ústavní soud si vyžádal související soudní spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, načež uzavřel, že předmětná ústavní stížnost je ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017 č. j. 26 Cdo 1670/2017-248 zjevně neopodstatněná a ve zbytku je nepřípustná.
Z ustanovení §237 o. s. ř. se podává, že "Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.".
Z podaného dovolání vyplývá, že "přípustnost podání dovolání spatřují žalovaní s odkazem na §237 o. s. ř. ve skutečnosti, že shora uvedený rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení otázky výkladu hmotného a procesního práva, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, zejména se jedná o výklad nabytí vlastnického práva žalobcem na základě důkazů provedených Okresním soudem v Ústí nad Orlicí v nalézacím řízení a existence nájemního práva k předmětným nemovitostem. Žalovaní mají za to, že v řízení předložili důkazy, resp. uvedli tvrzení, na jejichž základě důvodně zpochybnili nabytí vlastnického práva žalobcem, resp. existenci samotné pohledávky vymáhané v exekučním řízení, v rámci kterého byly draženy nemovitosti žalovaných č. 1 a č. 2. Žalovaní se domnívají, že věc samou je třeba ve vztahu k otázce nabytí vlastnického práva žalobcem, resp. existenci nájemní smlouvy posoudit jinak.".
Za této situace je třeba dát Nejvyššímu soudu zapravdu v tom smyslu, že stěžovatelé v dovolání neuvedli, v čem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která otázka nebyla v jeho judikatuře doposud vyřešena. Stejně tak dovolatelé neuvedli ani otázku, která by byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Rovněž nebyla předložena dovolacímu soudu právní otázka, jíž se v minulosti zabýval a která by měla být posouzena jinak. Ze shora uvedeného plyne, že dovolacímu soudu není čeho vytknout a ústavní stížnost je ve vtahu k napadenému usnesení zjevně neopodstatněná.
Jiná procesní situace nastává u zbývajících napadených rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud soustavně judikuje, že požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost vyčerpat ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což u dovolání v první řadě předpokládá, aby obsahovalo řádnou argumentaci o své přípustnosti. S ohledem na §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím obecných soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017 č. j. 26 Cdo 1670/2017-248 pro zjevnou neopodstatněnost (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu) a ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 4. 2015 č. j. 12 C 109/2014-83 ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 4. 2015 č. j. 12 C 380/2015-91, usnesení Okresního soudu v Ústí na Orlicí ze dne 23. 5. 2016 č. j. 12 C 109/2014-190 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 12. 1. 2016 č. j. 22 Co 380/2015-146 pro nepřípustnost (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu