ECLI:CZ:US:2017:1.US.3256.17.1
sp. zn. I. ÚS 3256/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. P. T., toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Tis u Blatna, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 60 Az 47/2017-40 ze dne 8. 9. 2017 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedené rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku jeho žalobě proti rozhodnutí o nepřípustnosti své žádosti o mezinárodní ochranu s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že dne 29. 6. 2017 stěžovatel požádal opakovaně o udělení mezinárodní ochrany. Dne 25. 7. 2017 vydal žalovaný - Ministerstvo vnitra ČR rozhodnutí č. j. OAM-108/LE-LE05-LE25-2017, jimž rozhodl tak, že žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu je nepřípustná podle §10a písm. e) zákona o azylu a řízení se podle ustanovení §25 písm. i) zákona o azylu zastavuje. Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného správní žalobu, s kterou spojil žádost o přiznání odkladného účinku žalobě. O předmětné žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě rozhodl Krajsky soud v Plzni napadeným usnesením č. j. 60 Az 47/2017-40 ze dne 8. 9. 2017 tak, že se návrh na přiznání odkladného účinku zamítá. Krajský soud se v napadeném rozhodnutí zabýval argumenty stěžovatele a uvedl, že z důvodů nepřiznání odkladného účinku žalobě v řízení o udělení mezinárodní ochrany nehrozí stěžovateli přímo ukončení jeho pobytu na území ČR. O tomto je rozhodováno v řízení o správním vyhoštění dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů (dále jen "cizinecký zákon"). Tento zákon dává stěžovateli právo se proti rozhodnutí o vyhoštění bránit žalobou ve správním soudnictví, která má odkladný účinek daný ze zákona. Zejména vzhledem k tomu krajský soud uzavřel, že stěžovatel jako žalobce dostatečně netvrdil a neprokázal, že by mu výkonem nebo jinými právními následky napadeného rozhodnutí hrozila nepoměrně větší újma, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a navíc by přiznání odkladného účinku žalobě bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, proto byl návrh na přiznání odkladného účinku žalobě podle §73 odst. 2 s.ř.s. a contrario zamítnut. K tomu Ústavní soud podotýká, že ani ve své ústavní stížnosti stěžovatel nijak nekonkretizoval, v čem spatřuje onu tvrzenou vážnou újmu, která mu má hrozit v zemi původu.
II. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nepřiznání odkladného účinku jeho stížnosti by pro něj znamenalo újmu zcela fatální a nenapravitelnou, jelikož by došlo k samotné realizaci jeho vyhoštění do Vietnamu. Byl by tedy naplněný cíl, proti kterému se brání žalobou, o které již bylo mimo jiná pozitivně rozhodnuto a krajský soud ji dosud nepravomocným rozsudkem č. j. 60 Az 47/2017-56 ze dne 9. 10. 2017 shledal důvodnou, ovšem předmětný rozsudek dosud nebyl vypracován a doručen.
4. Zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v absenci vypořádání se s judikaturou Nejvyššího správního soudu, týkající se rozhodování o odkladném účinku ve věcech, jež mají za následek nucené opuštění České republiky a přímo ve věcech zastavení azylového řízení, v nichž má být žadatel o mezinárodní ochranu předán podle dublinského nařízení do jiného členského státu. Stěžovatel tvrdí, že ve svém procesním podání předcházejícím vydání napadeného usnesení závěry Nejvyššího správního soudu podrobně osvětlil a předmětnou judikaturu citoval. Stěžovatel dále poukazuje na to, že tento postup je nepřijatelný též proto, že zákon vylučuje podání kasační stížnosti proti napadenému usnesení a stěžoval se tak nemůže bránit nerespektování judikatury Nejvyššího správního soudu právě u tohoto soudu, který je povolán ke sjednocování judikatury ve správních věcech. Stěžovatel dále poukazuje na to, že krajský soud jeho žalobě vyhověl a svým rozsudkem č. j. 60 Az 47/2017-56 ze dne 9. 10. 2017 zrušil rozhodnutí žalovaného o nepřípustnosti jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Jelikož však předmětný rozsudek dosud nebyl ani vyhotoven, natož doručen, nevedl k ukončení účinků napadeného usnesení, které tedy má stěžovatele ohrožovat i v době, kdy je zřejmé, že žaloba i žádost o přiznání odkladného účinku byly podány důvodně a věc bude znovu vracena žalovanému k řádnému posouzení stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu.
III. Hodnocení Ústavního soudu
5. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
7. Nad to v daném případě se nejedná o meritorní rozhodnutí o věci, ale jen o rozhodnutí o odkladném účinku, na jehož vydání má obecný soud krátkou lhůtu, proto nelze očekávat, že by jeho propracovanost a odůvodnění mělo odpovídat rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud nezpochybňuje, že neudělení odkladného účinku v některých cizineckých věcech (například u ústavní stížnosti proti rozsudku ve věci správního vyhoštění) může být vážným zásahem do práv dotčené osoby, neboť realizace vyhoštění může někdy znamenat porušení závazku vyplývajícího ze zásady non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované společně s Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z 31. ledna 1967 pod č. 208/1993 Sb., a čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel však namítá v posuzovaném případě pouze zásah do svého práva na spravedlivý proces a zmiňuje sice vážnou újmu, která mu ve Vietnamu hrozí, ale nikterak ji nespecifikuje. Ústavnímu soudu pak nepřísluší, aby dohledával, či dokonce skutkově zjišťoval, zda a jaká újma stěžovateli hrozí, pokud tento žádná tvrzení v tomto směru neuvádí a dovolává se jen svého práva na spravedlivý proces, spočívajícího v tom, aby se krajský soud náležitě vypořádal s jím předestřenou judikaturou Nejvyššího správního soudu.
8. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele a dospěl k závěru, že stěžovatel své námitky, byť se odvolává na zásady spravedlivého procesu, směřuje proti vyvození právních závěru, pohybující se na úrovni podústavního práva. A prostředek ústavní stížnosti či návrhu na přiznání odkladného účinku Ústavním soudem užívá, ačkoli mu právní řád přiznává přizpůsobenější prostředky ochrany proti vyhoštění, jímž jenapř. správní žaloba proti správnímu rozhodnutí o jeho vyhoštění.
9. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by krajský soud vybočil z mezí své rozhodovací sféry a že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. Zásah do jiného základního práva stěžovatele Ústavní soud neshledal, neboť mu stěžovatel nesdělil žádné skutkové ani právní argumenty v tomto směru.
10. Ústavní soud tedy neshledal ústavní dimenzi předloženého případu, a proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu na přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť ústavní stížnost vyřídil přednostně a neshledal ji důvodnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu