ECLI:CZ:US:2017:1.US.3278.15.1
sp. zn. I. ÚS 3278/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Frank Bold Society se sídlem Údolní 567/33, Brno, zastoupeného Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem, AK se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015 č. j. 33 Cdo 702/2015-284, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2014 č. j. 8 Co 595/2014-250 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 4. 2014 č. j. 20 C 61/2010-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozsudků obecných soudů. Tvrdí, že vedly k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože obecné soudy nesprávně posoudily závazky ze smlouvy, kterou uzavřel, opomenuly některé důkazy a jejich rozhodnutí jsou proto překvapivá a nepřezkoumatelná.
2. Stěžovatel v roce 2006 podepsal se společností Hyundai Motor Manufacturing Czech, s. r. o. (dále také "společnost Hyundai", "HMMC" či "žalovaný") smlouvu podle §51 a §491 zákona č. 40/1961 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Smluvní strany ji pojmenovaly "Deklarace porozumění" (dále jen "deklarace"). Deklarace byla výsledkem několikaměsíčních jednání mezi stěžovatelem, společností Hyundai, Moravskoslezského kraje (dále také "MSK"), Agentury na podporu investic a podnikání CzechInvest, Ministerstva průmyslu a obchodu a dalších spolků s celostátní, regionální i místní působností.
3. Článek 15 deklarace zněl: "Nad rámec podmínek stanovených povolením ke změně krajinného rázu se HMMC zavazuje implementovat doporučení č. 2 až 10 ze studie zpracované společností LÖW & spol., s.r.o. dne 7. září 2006, jak je podrobněji uvedeno v Příloze 2 k této Deklaraci. MSK vyvine veškeré úsilí ke splnění výše uvedených doporučení vztahujících se na území mimo areál Závodu." Tento závazek konkretizovala zmíněná příloha č. 2 k deklaraci, která byla její nedílnou součástí. Uváděla konkrétní krajinářská a sadová opatření, která měla společnost Hyundai implementovat. Následkem nesplnění závazků společnosti Hyundai mělo být uveřejnění "oznámení formou inzerátu o velikosti nejméně ? novinové strany obsahující jednoznačnou informaci o tom, že HMMC porušila svůj závazek plynoucí z této Deklarace". Takové oznámení mělo podle deklarace uvést, o porušení kterého jejího ustanovení se jedná, popsat skutkový stav a uvést odůvodnění názoru oznamovatele. V roce 2008 vznikl návrh krajinných úprav, který podle stěžovatele odporoval deklaraci. Stěžovatel proto podal proti společnosti Hyundai občanskoprávní žalobu u Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud"), ve které se domáhal splnění závazků plynoucích z deklarace.
4. Okresní soud zamítl návrh stěžovatele v části týkající se čl. 15 deklarace a ve zbytku řízení zastavil. Uvedl, že z čl. 15 neplyne závazek, který by strany navzájem zavazoval. Jedná se o konglomerát prohlášení, slibů a závazků, jak uvádí preambule deklarace. Pro případ jejich nedodržení si strany sjednaly pouze morální sankci ve formě zveřejnění informace o porušení závazků v médiích. Podle okresního soudu formulace čl. 15 deklarace v sobě neobsahuje povinnost provést krajinné a sadové úpravy areálu žalovaného. Mezi výrazy "implementovat doporučení" a "povinnost provést krajinné a sadové úpravy areálu" nelze dát rovnítko. Z čl. 15 deklarace nelze jednoznačně dovodit, jakým způsobem mají být doporučení implementována a v jakém termínu. Neplyne z něj povinnost žalovaného splnit konkrétní povinnost uvedenou v petitu. Toto ustanovení je neurčité (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Výraz "implementovat doporučení ze studie", byť s odkazem na přílohu č. 2, nelze jednoznačně vyložit. Stěžovatel nabízí výklad pojmu "implementovat" jako zavést, aplikovat, využít, realizovat podle stavebního povolení. S termínem implementace se ovšem lze setkat například v souvislosti se vtělením norem EU do právních řádů členských států. Jde o zavedení určitého pravidla do již existujícího souboru pravidel. V tomto kontextu slovní spojení v čl. 15 deklarace nedává jasnou odpověď na otázku, k jaké povinnosti se žalovaný zavázal.
5. Stěžovatel se odvolal. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") však napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Deklarace podle krajského soudu neobsahuje projev vůle žalovaného směřující ke vzniku konkrétního závazku, tedy ani závazku, jehož splnění by žalovanému mohl uložit soud. Tomu odpovídá, že za nesplnění závazků uvedených v deklaraci si strany sjednaly pouze morální sankci ve formě zveřejnění informace o porušení závazků v médiích. Deklarace neobsahuje projev vůle žalovaného směřující ke vzniku konkrétního závazku. Podle krajského soudu stěžovatel proto jeho splnění soudní cestou nemůže dosáhnout.
6. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním. Nejvyšší soud ho však zamítl. Povinnost žalovaného provést to, co je v příloze stanoveno jako "doporučení", z deklarace podle Nejvyššího soudu nevyplývá. Interpretace obsahu právního úkonu soudem nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Slovo "implementovat" v daných souvislostech znamená zavést, zavádět, využít, využívat. Vzhledem k tomu, že se žalovaný k implementaci zavázal "nad rámec podmínek stanovených povolením ke změně krajinného rázu", je zavedení doporučení pouze fakultativní. Tomu odpovídá sjednaná právní sankce za to, že žalovaný doporučení nevyužije. Pokud slova "implementovat doporučení" neznamenala povinnost je provést, pak bylo podle Nejvyššího soudu nadbytečné zabývat se určitostí článku 15 deklarace.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že všechny tři obecné soudy jeho nárok zamítly, ale každý z jiných důvodů. Od závěru o naprosté neplatnosti deklarace pro nedostatek projevu vůle, který vyslovil krajský soud, až po závěry okresního a Nejvyššího soudu, že deklarace sice právním jednáním je, ale čl. 15 není závazný. Krajský a Nejvyšší soud však neprováděly dokazování a převzaly skutkový stav zjištěný okresním soudem. Nejvyšší soud nenařídil jednání, na němž by stěžovatele seznámil se svým odlišným právním názorem. Odporuje judikatuře Ústavního soudu, pokud soud nedá účastníkovi řízení prostor, aby se seznámil s odlišným právním názorem soudu a vyjádřil se k němu. Pokud obecné soudy pochybovaly o závaznosti čl. 15 deklarace, pak měly provést stěžovatelem navržené důkazy z průběhu kontraktace. Okresní soud to lakonicky odmítl pro nadbytečnost. Pokud obecné soudy důkazy neprovedly, měly alespoň řádně zdůvodnit, proč je považovaly za nadbytečné. Obecné soudy také pominuly základní výkladové pravidlo, podle něhož je právní úkony vyjádřené slovy třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Nejvyšší soud se v tom odklonil od své vlastní rozhodovací praxe.
8. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál spolu s vyjádřením účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že dokazování provedl v takovém rozsahu, aby dostatečně zjistil skutkový stav pro rozhodnutí ve věci. Provedení některých stěžovatelem navržených důkazů nebylo pro rozhodnutí ve věci nezbytné. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že se při projednávání odvolání jmenovaného nedopustil žádného procesního pochybení. V daném případě má stěžovatel na věc, která byla předmětem odvolacího řízení, jiný názor. Rozsudek krajského soudu má za nesprávný. Tato okolnost však nemůže sama o sobě zakládat porušení ústavních práv stěžovatele. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že krajský soud svůj rozsudek založil na dvou právních závěrech, z nichž každý sám o sobě měl za následek pro stěžovatele nepříznivé rozhodnutí. Aniž by se Nejvyšší soud zabýval otázkou určitosti článku 15 deklarace, ztotožnil se s krajským soudem v tom, že povinnost provést "doporučení", z deklarace nevyplývá a nelze ji dovodit ani výkladem.
9. Žalovaný jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že celá deklarace je postavena na principu Corporate Social Responsibility (dále také "CSR"). Jeho hlavním znakem je dobrovolnost. Nelze jej vynucovat právními prostředky. Společenská odpovědnost korporací je vždy fakultativní. "Závazky" učiněné formou deklarace proto nemohou mít právně vynutitelný charakter. Cílem deklarace bylo odstraňování, zmírňování a kompenzace případných negativních dopadů závodu provozovaného žalovaným a průmyslové zóny, v níž se tento závod nachází, na životní prostředí, přírodu a krajinu, lidské zdraví. Deklarace na žádném místě nezmiňuje termín, do kterého má být vytyčeného cíle dosaženo. Stejně tak nemá sankční mechanismus, resp. zůstává v poli morálních sankcí. Výše uvedená charakteristika deklarace plně koresponduje s uznávanou mezinárodní praxí. Z čl. 15 deklarace plyne jen soft-law závazek, který je právně nevynutitelný. Ani jeden z obecných soudů nedošel k rozdílným právním závěrům, jak tvrdí stěžovatel, jejich rozhodnutí soudů se liší jen v detailech.
10. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení stěžovateli k replice. Ten v ní zejména zdůrazňoval, že dobrovolnost přijetí určitého závazku nelze směšovat s jeho právní závazností a vynutitelností. Existuje zásadní rozdíl mezi tím, pokud určitá společnost jednostranně zpracuje a zveřejní v rámci své společenské odpovědnosti etický kodex nebo svou ekologickou politiku, a tím, pokud s třetími osobami po několika měsíčním kontraktačním procesu uzavře a podepíše konkrétní smlouvu skládající se mj. z jasně specifikovaných závazků, jako tomu bylo v tomto případě. Stěžovatel dodává, že podmínkou právní vynutitelnosti závazku není stanovení přesné doby plnění. Sankce v podobě medializace porušení závazku v českých a evropských významných médiích byla zvolena naprosto přiměřeně povaze a charakteru daného závazku. Sjednání smluvní pokuty pak rozhodně není povinnou náležitosti pro to, aby byl závazek platný. Stěžovatel dále v replice uvedl, že obsah rozsudku krajského soudu a obsah rozsudku Nejvyššího soudu neodpovídají tomu, jak je Nejvyšší soud shrnuje ve svém vyjádření. Rozsudek Nejvyššího soudu byl překvapivý, protože se odchýlil od právního posouzení krajského soudu a dospěl k odlišnému - pro stěžovatele nepříznivému - závěru, aniž by však Nejvyšší soud provedl jakékoliv dokazování, a dokonce aniž by ve věci nařídil ústní jednání.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
13. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v občanskoprávním řízení. Stěžovatel v něm neuspěl se svojí žalobou na plnění, kterou se domáhal, aby obecné soudy uložily žalovanému povinnost implementovat doporučení podle čl. 15 deklarace a její přílohy č. 2. Jeho námitky však většinově směřují proti procesu dokazování, zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí civilních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele, které uvádí i ve své ústavní stížnosti.
14. Nelze přehlédnout, jak namítá žalovaný, že celá deklarace opravdu vychází z konceptu společenské odpovědnosti korporací (CSR). K té se v posledních letech hlásí víc a víc korporací nadnárodního významu. Podstatou CSR není maximalizace okamžitého zisku firmy v daném momentě. Jde o důraz na tvorbu optimálního zisku, který by se v činnosti korporace projevil například zohledněním principů udržitelného rozvoje společnosti, transparentnosti rozhodování, v pevném postoji k otázce dodržování lidských práv či začlenění etických norem chování nad rámec norem právních. Teoreticky se koncept opírá o tzv. tři "P" (people, planet, profit). V rámci "P" jako "planet" jde o odpovědnost za životní prostředí. Tento koncept představuje víceúrovňový pohled na fungování korporace, která se soustřeďuje nejen na ekonomický růst, ale i na environmentální a sociální aspekty činnosti korporace (viz Jirousek, Filip. Společenská odpovědnost firem (CSR): více než nový druh PR marketingu. Bulletin advokacie, 6/2006, s. 20-23). Pojem CSR je tedy třeba definovat široce, aby obsahoval minimální standard plnění použitelných vnitrostátních a mezinárodních právních norem (compliance), avšak šel ještě dál a zahrnoval i dobrovolné osobní závazky ve formě "soft-laws" (viz Spießhofer, B. Compliance - Corporate Responsibility. Boj proti korupci, zabránění škodám na životním prostředí. Sborník Karlovarské právnické dny, 19/2011. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 17. 10. 2017]. Dostupné z: https://goo.gl/LjRwL7).
15. CSR má silné lidskoprávní pozadí, jak dokazuje například Globální úmluva OSN z roku 2000 (UN Global Compact), ze které plyne 10 základních principů pro společensky odpovědné společnosti. Společnosti by podle ní měly podporovat a respektovat ochranu mezinárodně uznaných lidských práv (princip 1), a měly by zajistit, že se nebudou účastnit jejich porušování (princip 2). Společnosti by také měly ctít svobodu sdružování a účinně uznávat právo na kolektivní vyjednávání (princip 3), vyloučit všechny podoby otroctví a nucených prací (princip 4), účinně upustit od práce dětí (princip 5) a vyloučit diskriminaci v zaměstnávání (princip 6). Současně by měly podporovat princip předběžné opatrnosti v otázkách ochrany životního prostředí (princip 7), vyvinout iniciativu k podpoře větší environmentální odpovědnosti (princip 8) a podněcovat vývoj a šíření technologii šetrných k životnímu prostředí (princip 9). V neposlední řadě by měly bojovat proti korupci ve všech jejich podobách včetně úplatkářství a vydírání (princip 10). Vláda České republiky dne 2. 4. 2014 dokonce schválila strategický dokument "Národní akční plán společenské odpovědnosti organizací v České republice". Jeho cílem má být rozvoj konceptu společenské odpovědnosti korporací v České republice a jeho pozitivních dopadů na společnost, hospodářský rozvoj a konkurenceschopnost České republiky.
16. Na CSR se také zaměřuje Evropská komise. Používá ji k pojmenování společností, které na sebe berou odpovědnost za svůj dopad na společnost. Evropská komise věří, že CSR je důležitá pro trvale udržitelný rozvoj, konkurenceschopnost a inovace v rámci ekonomiky EU. Korporace podle Evropské komise mohou být společensky odpovědné, pokud dodržují právo a zapojí do své obchodní strategie a činnosti společenské, environmentální, etické, spotřebitelské a lidskoprávní zájmy (https://goo.gl/WChbSz). Evropská komise také podpořila jiný související soft-law dokument z dílny OSN: Vůdčí principy OSN o businessu a lidských právech (UN Guiding Principles for Business and Human Rights). Jejich cílem je vytvořit rámec pro snížení počtu porušení lidských práv ze strany korporací. Podle Evropské komise navíc mohou napomoci odpovědným podnikatelům, aby do své obchodní strategie CSR zapojily.
17. CSR však nelze přes výše uvedené považovat za právně vynutitelný koncept. Je skutečně založen na dobrovolnosti. Pro mnohé korporace je velmi důležitým aspektem toho, že se k CSR vůbec hlásí, právě skutečnost, že v části nad rámec právně uložených povinností (beyond compliance) ze CSR neplynou žádné právně vynutitelné závazky. Jde jen o dobrovolné a marketingově důležité "činění dobra" ("do-gooding"). V části "beyond compliance" už CSR chybí základní vlastnost právně perfektní povinnosti, kterou je možnost jejího vynucení i proti vůli adresáta (viz Buhmann, K. Integrating human rights in emerging regulation of Corporate Social Responsibility: the EU case, International journal of law in context, 2/2011, s. 146 - 147). Postrádá tedy vlastnost závaznosti. To je přesně případ čl. 15 deklarace, podle kterého měl žalovaný nad rámec podmínek stanovených povolením ke změně krajinného rázu implementovat doporučení z příslušné studie. O soft-law povaze tohoto ustanovení svědčí dvě skutečnosti. Jak zdůrazňovaly obecné soudy, chybí termín, do kdy by měl žalovaný čl. 15 splnit. A jediným následkem nedodržení deklarace, který si smluvní strany dohodly, pak bylo uveřejnění informace o porušení deklarace v médiích, nabude-li jedna ze smluvních stran pocit, že se ho protistrana dopustila. Uveřejnění je proto také podmíněno odůvodněním názoru dotčené smluvní strany, proč podle ní druhá smluvní strana deklaraci porušila.
18. Ústavní soud se tedy shoduje s hlavní argumentační linií obecných soudů, že z čl. 15 deklarace neplynula povinnost žalovaného, kterou by bylo možné vynutit soudním rozhodnutím na základě žaloby na plnění. Podle Ústavního soudu je třeba v tomto případě použít subjektivně teleologický výklad deklarace, na jehož základě usuzujeme na skutečnou vůli stran z účelu smlouvy. Východiskem je tedy určitý teleologický prvek ve smlouvě (ratio contractus; blíže viz Melzer, F. Právní jednání a jeho výklad. Brno: Kaligram, 2009, s. 148 - 149). Tím bylo podle preambule deklarace odstraňování, zmírňování a kompenzace případných negativních dopadů závodu provozovaného žalovaným a průmyslové zóny, v níž se tento závod nachází, na životní prostředí, přírodu a krajinu, lidské zdraví a majetek dotčených osob, a to po celou dobu existence závodu a průmyslové zóny a působení jejích případných negativních vlivů. Účelem také bylo zajistit trvalejší systémové změny, a dále posilovat respekt k lidským právům a principům trvale udržitelného rozvoje při přípravě obdobných záměrů na území ČR.
19. Právě za účelem dosažení uvedených cílů v dlouhodobém horizontu smluvní strany do deklarace zakomponovaly několik CSR prvků včetně sporného čl. 15. Cílem smluvních stran podle Ústavního soudu nebylo stanovit si právně vynutitelné povinnosti. Tak by tomu bylo, pokud by si jako jedinou možnou sankci nestanovily jednostranně odůvodněnou informaci o porušení deklarace druhou stranou, ale pokud by danou povinnost zakotvily do deklarace s konkrétním termínem, po jehož uplynutí by žalovaný byl v prodlení, s některou z forem zajištění závazku, či pro právní jistotu všech dotčených subjektů i se zmínkou, že v případě nesplnění závazků se mohou smluvní strany obrátit na soud se žalobou na plnění. Vzhledem k povaze deklarace pak obecné soudy nemohly pomýšlet na tzv. soudcovské doplňování smlouvy (viz Melzer, F., cit. výše, s. 176 - 214). Hmotněprávní námitky stěžovatele jsou proto nedůvodné.
20. Ani procesní námitky stěžovatele nejsou podle Ústavního soudu opodstatněné. Na tuto věc nelze přímo použít judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, podle které je porušením principu kontradiktornosti, pokud soud nedá účastníkovi řízení možnost vyjádřit se k právnímu pohledu soudu na věc, zejména jde-li o soud vyšší instance, který změní názor oproti soudu nižší instance (viz nález sp. zn. II. ÚS 771/16 ze dne 13. 10. 2016, bod 15; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čepek proti České republice ze dne 5. 9. 2013, č. 9815/10, §44 - 45). Právní pohled obecných soudů se liší jen v dílčích otázkách, které neměly vliv na samotnou podstatu této věci, tedy zda z čl. 15 deklarace plyne právně vynutitelná povinnost či nikoliv. V odpovědi na tuto otázku byly všechny obecné soudy naopak zajedno. S tím souvisí i odůvodněnost závěru o nadbytečnosti provádění stěžovatelem navrhovaných důkazů. Ty se podle Ústavního soudu nestaly důkazy opomenutými. Okresní soud odůvodnil, byť stroze, proč je neprovede. Na to navázal i soud krajský, který přejal skutková zjištění okresního soudu a zmínil, že okresní soud provedl všechny důkazy významné pro posouzení věci. Protiústavnost vzhledem k podstatě celé věci nelze shledávat ani v rozhodovacím postupu Nejvyššího soudu.
21. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry tří předchozích instancí nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu