ECLI:CZ:US:2017:1.US.3283.17.1
sp. zn. I. ÚS 3283/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. W., t.č. ve Vazební věznici v Ostravě, zastoupeného Mgr. Ivou Baronovou, advokátkou se sídlem Dělnická 753/76, Havířov, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2017 č. j. 1 To 417/2017-20, a ze dne 22. 9. 2017 sp. zn. 7 To 187/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podal 19. 10. 2017 ústavní stížnost, ve které namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní lidské právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 6. 2017 č. j. 2 Nt 71/2017-7 byl stěžovatel vzat do vazby v souvislosti s trestním stíháním za přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, který měl spočívat ve vyhrožování nezletilé poškozené (dcery své družky), že její babičku a celou rodinu pobodá. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil důvody uvedenými v §67 písm. a) a c) trestního řádu, tedy důvodnou obavou, že stěžovatel uprchne či že se bude skrývat a že vykoná trestný čin, kterým hrozil. Tyto obavy založil na svědeckých výpovědích poškozené a její babičky, které mají stěžovatele usvědčovat, a na lékařských zprávách o zraněních způsobených nezletilé. Dále okresní soud rekapituloval trestní minulost stěžovatele a přihlédl k jejímu násilnému charakteru a skutečnosti, že stěžovatel v minulosti při páchání trestné činnosti používal nůž. Z toho okresní soud dovodil důvodné obavy z vykonání trestného činu, kterým hrozil. Vzhledem ke skutečnosti, že se stěžovatel chystal vycestovat do Itálie, okresní soud shledal vazební důvod i podle §67 písm. a) trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud prvním napadeným usnesením zamítl. Ve vztahu k možnému opakování trestné činnosti krajský soud argumentoval násilnou trestní minulostí stěžovatele; důvodnou obavu z útěku spatřoval v tom, že stěžovatel bydlel v sociálním bytě se svojí družkou, ze kterého mohl kdykoli odejít, a že plánoval vycestovat za prací do Itálie. Dále krajský soud zmínil, že stěžovatel byl poučen o změně právní kvalifikace na jednočinný souběh přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) a přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1,2 písm. b) trestního zákoníku. Na stěžovatele byla 25. 8. 2017 podána obžaloba za tyto trestné činy. Okresní soud v Karviné 6. 9. 2017 vydal usnesení s č. j. 10 T 121/2014-154, kterým nepřijal slib obžalovaného, dohled probačního úředníka ani nestanovil předběžná opatření, ale kterým naopak ponechal stěžovatele ve vazbě. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud druhým napadeným usnesením zamítl. Obě napadená i je předcházející rozhodnutí byla založená na výše rekapitulovaných argumentech.
3. Stěžovatel ve své stížnosti uvádí dva důvody, proč se domnívá, že napadená rozhodnutí porušují jeho právo na spravedlivý proces. Ohledně obavy z vykonání trestného činu, kterým hrozil, stěžovatel namítá, že soudy vycházely pouze z jeho trestní minulosti, přičemž nevzaly v potaz, že od 5. 6. 2017, kdy se měl skutek stát, do 21. 6. 2017, kdy byl stěžovatel zadržen, stěžovatel v trestné činnosti nepokračoval. Zároveň se domnívá, že neexistují ani důvodné obavy, že by utekl či že by se skrýval. Uvádí, že cestu do Itálie za prací s družkou plánovali dlouhodobě; za současné situace nicméně jízdenky vrátili přepravci. Dále zmiňuje, že skutečnost, že bydlí u družky v sociálním bytě, kde přebírá poštu, přičemž jeho bydliště bylo potvrzeno několika osobami, nemůže odůvodnit obavu z jeho útěku či skrývání. Nakonec stěžovatel namítá, že řízení o jeho stížnosti trvalo příliš dlouho: 24. 6. 2017 byl stěžovatel vzat do vazby, ale o jeho stížnosti bylo rozhodnuto až 15. 8. 2017. Písemné vyhotovení bylo přitom obhájkyni doručeno až 28. 8. 2017, tedy více než dva měsíce po podání stížnosti.
II.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaných rozhodnutí Okresního soudu v Karviné dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
7. Ústavní soud se v minulosti vyjadřoval k argumentaci trestní minulostí při uvalení vazby. Ta "může hrát roli, ale nikoli výlučnou, jako vazební důvod je třeba argument předcházející trestní minulostí doplnit vysvětlením konkrétnějšího podezření dalšího pokračování v trestné činnosti" (nález sp. zn. I. ÚS 3533/16 ze dne 17. 1. 2017, bod 16). V případě stěžovatele se obecné soudy zabývaly trestní minulostí stěžovatele ve spojení s řešenou věcí; poukazovaly na způsob spáchání předchozí násilné kriminality a na skutečnost, že stěžovatel byl obviněn, že poškozené vyhrožoval, že se dopustí dalších násilností na její rodině podobným způsobem, který použil v minulosti. V takovém případě je argumentace založená na trestní minulosti stěžovatele použitá přiměřeně a napadená rozhodnutí obecných soudů obstojí z ústavněprávního hlediska. Nad rámec tohoto nicméně Ústavní soud uvádí, že v případě odůvodnění uvalení vazby obavou z útěku musí do určité míry souhlasit se stěžovatelem, že argumentace obecných soudů, že stěžovatel bydlí v sociálním bytě se svojí družkou, není vhodná. Místo pobytu, kde si obviněný přebírá poštu a které je potvrzené jako jeho bydliště z několika zdrojů, nemůže být shledané jako nedostatečné pouze z důvodu, že se jedná o sociální bydlení družky. Toto pochybení však není způsobilé založit porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv.
8. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že je třeba, aby soudy o vazebních rozhodnutích rozhodovaly přednostně a urychleně. Doba dvou měsíců na vyřízení stížnosti o vzetí do vazby, byť v letních měsících, se zdá relativně dlouhou. Je však třeba poukázat na skutečnost, že ve věci samé naopak orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se zásadou rychlosti; obžaloba na něj byla podána již 25. 8. 2017. Ústavní soud proto neshledal, že by délka řízení o stížnosti měla mít vliv na důvodnost vazby a rozhodování o ní.
9. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 14. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu