ECLI:CZ:US:2017:1.US.3299.17.1
sp. zn. I. ÚS 3299/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti stěžovatele Dipl. Ing. Friedricha Lankla, zastoupeného JUDr. Ivou Kunz Duchoňovou, advokátkou, se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2017 č. j. 12 Co 252/2017-291 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. června 2017 č. j. 32 Nc 10143/2016-279, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. října 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení, zákonný soud a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU"). Dále stěžovatel namítal porušení práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 7 Listiny EU, práva svobodné volby povolání a práva pracovat podle čl. 15 Listiny EU, práva rovnosti před zákonem podle čl. 20 Listiny EU, dovolával se i zákazu diskriminace podle čl. 21 Listiny EU a porušení práva na sociální zabezpečení a sociální pomoc podle čl. 34 Listiny EU.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 6. června 2017 č. j. 32 Nc 10143/2016-279 zamítl žádost stěžovatele ze dne 24. ledna 2017 o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. listopadu 2016 č. j. 12 Co 418/2016-241. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které městský soud usnesením ze dne 17. července 2017 č. j. 12 Co 252/2017-291 jako věcně správné potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podstatou předložené věci je spor o zajištění pomoci v přeshraničním sporu. Žádost stěžovatele o zajištění této pomoci byla usnesením městského soudu zamítnuta. Stěžovatel proto podal dovolání a současně žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Obvodní soud žádost stěžovatele zamítl a městský soud jeho rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel od roku 2013 tvrdí a prokazuje, že je osobou bez příjmů, jeho jediným příjmem je příspěvek na domácí péči o matku ve výši 440 EUR měsíčně. Stěžovatel má za to, že obecné soudy mu znemožnily účast před soudem, když každý občan má právo se sám rozhodnout o svém zaměstnání a své výši příjmu a soudu toto čistě osobní rozhodnutí nepřísluší. Oprávněnost svého nároku stěžovatel dokládal skutečností, že v soudních řízeních ve Spolkové republice Německo, mu byla právní pomoc poskytnuta. Podle názoru stěžovatele, má právo dovolání podat, což učinil, a to společně s žádostí o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Tvrzení ve věci rozhodujících soudů, že nedoložil objektivní neschopnost opatřovat si dostatečný příjem a že v případě podané žaloby se jedná o bezúspěšné uplatňování práva, pak považuje za rozporné s namítanými články Listiny a Listiny EU.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení (§72 zákona o Ústavním soudu) a ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
7. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.
8. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se ve věci rozhodující soudy nedopustily pochybení učiněným závěrem, že v daném případě nejsou dány podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků jako podmínky pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení.
9. Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení městského soudu je zřejmé, že odvolací soud se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně s tím, že požadavek stěžovatele o náhradu škody proti České republice se jeví jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když stěžovatel skutková tvrzení líčí nepřehledně a zmatečně a nezákonnost postupu orgánů veřejné moci z tvrzení uvedených v žalobě nevyplývá. K tomu odvolací soud podotkl, že soudní poplatek z dovolání se projednávaném případě neplatí, jak již uvedl soud prvního stupně.
10. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Vzhledem k průběhu řízení je zřejmé, že obecné soudy provedly dostatečný přezkum žádosti stěžovatele o ustanovení právního zástupce a svůj postup řádně odůvodnily. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu