ECLI:CZ:US:2017:1.US.3318.17.1
sp. zn. I. ÚS 3318/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Evou Decroix, advokátkou se sídlem Jiráskova 25, 586 01 Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2456/2017-250 ze dne 18. 7. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění´
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního
rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, v exekučním řízení povinný, podal návrh na zastavení exekuce ve věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 EXE 4570/2012. Usnesením č. j. 2 EXE 4570/2012-126 ze dne 6. 8. 2015 tento soud návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítl. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, č. j. 54 Co 720/2015-169 ze dne 24. 2. 2016 jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel uvedl, že dovolací soud neprovedl řádné odůvodnění otázek vymezených stěžovatelem v dovolání, ačkoli ty přímo souvisely s projednávanou věcí. Pouhé konstatování, že otázky vymezené v dovolání nejsou
předmětem napadaného usnesení odvolacího soudu, tak nemůže být dle názoru stěžovatele považováno za dostatečné odůvodnění. Nejvyšší soud se těmito otázkami de facto nezabýval, a nemohl tak ani dostát své povinnosti se s nimi řádně vypořádat a odůvodnit je.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl, aniž se řádně vyslovil k otázkám vymezeným v dovolání. Jediným dovolacím argumentem stěžovatele byla otázka (ne)vykonatelnosti exekučního titulu, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Jihlavě č. j. 9 EC 295/2010-87 ze dne 11. 5. 2011, kterým byl stěžovatel zavázán zaplatit oprávněné (žalobkyni) částku 134.674,88 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud naopak této námitce věnoval pozornost a stěžovateli sdělil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není na závěru o (ne)vykonatelnosti exekučního titulu založeno, nýbrž je postaveno na otázce aktivní věcné legitimace oprávněné. Dále poukázal dovolací soud na to, že danou námitku stěžovatel již uplatnil v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce a odvolací soud ji tehdy shledal nedůvodnou s odůvodněním, že odvolání proti exekučnímu titulu bylo usnesením Okresního soudu v Jihlavě č. j. 9 EC 295/2010-105 ze dne 9. 8. 2011 odmítnuto (viz usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, č. j. 54 Co 110/2013-47). Z toho důvodu nabyl exekuční titul právní moci a stal se i vykonatelným. Nejvyšší soud tedy do práva stěžovatele na spravedlivý proces nezasáhl, pakliže jeho dovolání za této situace odmítl.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu