ECLI:CZ:US:2017:1.US.3337.17.1
sp. zn. I. ÚS 3337/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatele Jana B. (jedná se o pseudonym), t.č. ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného JUDr. Petrem Holubičkou, advokátem, se sídlem V Aleji 282, Semily, proti usnesení Okresního soudu v Semilech č. j. 4 T 66/2017-893 ze dne 17. července 2017 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 12 To 123/2017-901 ze dne 31. července 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o dalším trvání jeho vazby, a to z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále poukazuje na porušení čl. 1 Listiny, zaručujícího rovnost všech lidí, a čl. 40 odst. 2 Listiny, garantujícího presumpci neviny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl vzat do vazby 19. dubna 2017. Napadeným usnesením Okresního soudu v Semilech bylo konstatováno, že je u předmětného soudu vedeno proti stěžovateli trestní řízení pro zločin zavlečení a přečin únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou. Těchto trestných činů se měl dopustit tím, že dne 1. 4. 2016 v K. vyzvedl svoji pětiletou dceru a tentýž den s ní odjel do Spolkové republiky Německo, aniž by o tom někoho informoval a dceru matce nevrátil, ač mu to nařizovalo předběžné opatření Okresního soudu v Semilech č. j. 0Nc 304/2012-529.
3. Okresní soud své napadené rozhodnutí vydal poté, co byl stěžovatel před rozhodnutím o dalším trvání vazby vyslechnut. V rámci výslechu nabídl soudu písemný slib, že povede řádný život, nebude páchat trestnou činnost, setrvá v České republice až do skončení všech řízení, ve kterých je účasten, a bude spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení. Požadoval propuštění z vazby s tím, nechť mu soud, pokud to bude považovat za nutné, uloží dohled probačního úředníka nebo některé z předběžných opatření uvedených v trestním řádu, zejména zákaz styku s poškozenou nebo zákaz vycestování z České republiky. Dodal, že má možnost bydlet v České republice u přátel v J. nebo v S., anebo v hotelu v L. Závěrem prostřednictvím svého obhájce dodal, že může bydlet i v domě svého obhájce na adrese D., okr. J. Okresní soud však slib obžalovaného, ani návrh na vyslovení dohledu probačního úředníka nepřijal a stěžovatele ponechal ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu, což odůvodnil tím, že z dosud shromážděných důkazů i z výpovědi stěžovatele vyplývá důvodné podezření, že se dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu a toto jednání naplňuje skutkovou podstatu trestných činů, ze kterých byl obviněn a obžalován. Soud shledal, že důvody, pro které byl stěžovatel brán do vazby, jsou dány i nadále. Stěžovatel má na Českou republiku jedinou vazbu, a to na svoji dceru. Nemá zde trvalé bydliště ani zaměstnání, své věci z posledního bydliště v ČR si odstěhoval ke známému. Před svým zadržením se po dobu více než devět měsíců pohyboval s dcerou na několika místech Evropy (Německo, Španělsko, Švédsko), a přestože věděl, že jeho chování není v souladu se zákony, choval se konspirativně a matku dcery kontaktoval pouze zprostředkovaně ve snaze dosáhnout dohody ohledně dcery znějící výhradně v jeho prospěch. Při této komunikaci přitom vyšel najevo úmysl stěžovatele zůstat s dcerou ve Švédsku. Je otázkou, zda a kdy by stěžovatel dceru vrátil do péče matky v případě, kdy by nebyl zadržen. Je třeba připomenout, že pokud tak nečinil a skrýval se s dcerou v době, kdy mu zatím žádný postih nehrozil, je zde důvodná obava, že se bude skrývat za situace, kdy mu hrozí trest odnětí svobody v sazbě dva až osm let. Instituty nahrazující vazbu (slib obžalovaného a dohled probačního úředníka) nepovažuje soud za dostatečnou záruku pro to, aby mohl být obžalovaný z vazby propuštěn. Slib obviněného soud považuje za nedůvěryhodný, neboť stěžovatel jako obviněný nerespektoval rozhodnutí českých soudů ohledně styku s dcerou a českým soudům a policii nedůvěřuje.
4. Krajský soud napadeným rozhodnutím zamítl stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení okresního soudu. Oba vazební důvody jsou podle něj v případě stěžovatele naplněny, stěžovateli v případě prokázání viny hrozí uložení citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody a nemá žádné vazby na Českou republiku, jeho rodina žije ve Švédsku a mohl by též žít ve Španělsku. Rovněž jsou tu i důvody pro vazbu předstižnou, neboť stěžovatel nerespektoval soudní rozhodnutí ohledně osobní péče o nezletilou a ve svém protiprávním jednání pokračoval, i když věděl, že proti jeho osobě bylo zahájeno trestní stíhání.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti upozorňuje, že od počátku uvádí a dokládá, že jeho jednání nemůže být trestným činem, neboť není protiprávní, protože z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že trestného činu zavlečení do ciziny se nedopouští rodič, který odjede s nezletilým dítětem do ciziny proti vůli druhého rodiče, neboť odvozem dítěte zároveň vykonává své rodičovské právo. O trestný čin únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou pak podle komentářové literatury nejde, pokud již soud o výchově dítěte rozhodl, ale rodič se například tomuto rozhodnutí nechce podřídit, v takovém případě je totiž nejprve třeba postupovat dle prostředků civilního práva a až pak následně případně zvážit odpovědnost za trestný čin.
6. Dále stěžovatel kritizuje obecné soudy, které podle něj měly v odůvodnění dát zřetelně nalevo, že prokázání viny je jen otázkou času, čímž daly dle stěžovatele jasné vodítko pro to, jak se má následně rozhodnout ve věci samé, což před provedením hlavního líčení nelze akceptovat. Tak tedy měla být podle stěžovatele porušena presumpce neviny.
7. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky). Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 trestního řádu).
10. V posuzovaném případě obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč rozhodly o uvalení vazby na stěžovatele, i proč odmítly stěžovatelovu žádost o propuštění na svobodu i o nahrazení vazby slibem či dohledem probačního úředníka. U stěžovatele se zatím nejedná ani o dlouhodobou vazbu, při níž by Ústavní soud aplikoval zpřísňující pohled na odůvodnění vazby. Obecné soudy též vysvětlily, z čeho dovozují obavu z opakování trestné činnosti stěžovatele. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3533/16 ze dne 17. 1. 2017 pak navíc na rozdíl od útěkové či koluzní vazby je plynutí času méně podstatné pro rozhodnutí o ponechání ve vazbě předstižné, protože v průběhu trvání předstižné vazby, tedy vazby dle §67 psím. c) trestního řádu, se pouhým plynutím času důvody jejího uvalení či ponechání příliš nemění.
11. Při zvažování vazby není nedovolenou diskriminací, rozpornou s čl. 1 Listiny, pokud obecné soudy hodnotí jako skutečnost zvyšující riziko útěku to, že je obžalovaný cizinec bez jakýchkoli sociálních vazeb v České republice - s výjimkou jediné, jíž je vztah k dítěti, které měl v rozporu se soudním rozhodnutím unést do zahraničí, kde s ním dlouhodobě pobýval. Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že všeobecný zákaz diskriminace vyjádřený v článku 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě zatím není možno učinit referenčním rámcem pro ústavní přezkum českým Ústavním soudem, neboť zmíněný protokol doposud nebyl schválen a ratifikován Českou republikou.
12. K otázce respektu k presumpci neviny Ústavní soud uvádí, že obecné soudy v napadených rozhodnutích pečlivě odlišovaly argument vážným podezřením od tvrzení o vině ze spáchání trestného činu takovým způsobem, jaké je v rozhodnutích o vazbě obvyklé a žádoucí.
13. Ústavní soud pak ze všech důvodů výše uvedených dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu