ECLI:CZ:US:2017:1.US.336.17.1
sp. zn. I. ÚS 336/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Kellnera, zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem Křižíkova 16, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2016 č. j. 21 Cdo 3333/2016-357 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. 12 Co 290/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se dále dovolává i porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel napadá svou ústavní stížností rozhodnutí městského soudu, citované v záhlaví tohoto rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 o zamítnutí žaloby stěžovatele o určení, že jeho sestra není dědičkou po jejich společné matce. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť shledal závěry napadeného rozhodnutí městského soudu souladné se zákonem a svou judikaturou. Stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy se v řízení zabývaly dvěma otázkami, a to tím, zda holografická závěť zůstavitelky byla podepsána v den uvedený na závěti, tedy 10. 3. 2003 nebo až v den jednání na úřadu městské části, tedy dne 29. 3. 2004. Druhou otázkou nastolenou stěžovatele pak byla případná dědická nezpůsobilost jeho sestry pro případné spáchání trestného činu vůči zůstavitelce, který by její dědickou způsobilost vylučoval.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá nesprávné hodnocením provedených důkazů a nepřipuštění důkazu znaleckým posudkem z oboru grafologie - písmoznalectví a namítá, že tak soudy o své vůli učinily závěr, který jim mu nepřísluší bez uplatnění odborných znalostí.
4. Ústavní soud posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla.
6. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu