ECLI:CZ:US:2017:1.US.3389.15.1
sp. zn. I. ÚS 3389/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti a) Jaroslava Kulicha a b) Dagmar Kulichové, zastoupených JUDr. Václavem Vladařem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2122/2015-593 ze dne 30. července 2015, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 362/2014-572 ze dne 22. října 2014 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 19 C 381/2006-547 ze dne 17. března 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 1) České republiky -Ministerstva dopravy a 2) Statutárního města Plzeň, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali náhrady škod způsobených jim nezákonným úředním rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Tyto škody jim měly vzniknout v souvislosti se stavbou přemostění plzeňského hlavního nádraží tím, že most a související stavby byly povoleny bez ohledu na oprávněné zájmy stěžovatelů a to při vědomí, že stavebník stavbu provede v rozporu se stavebním povolením. V důsledku toho došlo k omezení přístupu k provozovnám stěžovatelů, kterým zásadní způsobem poklesl zisk. Stěžovatelé tak nebyli schopni plnit své smluvní závazky a konečně byli i donuceni přebudovat podkroví domu, aby zamezili škodlivým následkům nadlimitní hladiny hluku dopravy.
2. Okresní soud žalobu napadeným rozsudkem stěžovatelů zamítl. Ve vztahu k nákladům rekonstrukce podkroví dospěl k závěru, že stěžovatelé neprokázali, jaké konkrétní náklady vynaložili na rekonstrukci a neprokázali ani, že je vynaložili oni (a ne jejich dcera s manželem). Ve vztahu k ušlému výdělku z podnikání nebylo jednoznačně prokázáno, že k poklesu příjmů došlo výlučně v souvislosti se stavbou a že by stěžovatelé za normálního chodu věcí dosahovali stejných příjmů. Úbytek zákazníků nemusel souviset s prováděním stavebních prací. Stěžovateli tvrzená škoda podle soudu vznikla v souvislosti se samotnou stavební činností, nikoliv kvůli nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupům podle stavebního řádu. Stěžovatelé tak neprokázali příčinnou souvislost. Souvislost mezi stavbou a soudními spory s dodavateli pro neplnění smluv stěžovatelé taktéž neprokázali. Soud tak pouze konstatoval, že byla prokázána nezákonnost některých rozhodnutí a postupů stavebních úřadů, nikoliv jejich dopad do práv stěžovatelů.
3. Krajský soud k odvolání stěžovatelů rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Uznal, že prováděním stavby v letech 2000 až 2004 došlo k omezení pohody bydlení a omezení podnikání. K tomu by však došlo i tehdy, pokud by stavba probíhala podle podmínek stavebního povolení. Stěžovatelé však neprokázali, v důsledku jakého konkrétního nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu jim vznikla škoda a v jaké výši měla vzniknout. Škoda nárokovaná podle zákona č. 82/1998 Sb. se totiž vztahuje k těmto dvěma důvodům, nikoliv k provádění samotné stavby. Úpravy podkroví pak stěžovatelé provedli až po dokončení stavby, neprokázali náklady na jejich provedení a souvislost s ochranou zdraví. Z hlediska hygienických norem byl hluk shledán v roce 2004 v mezích normy. Souvislost poklesu příjmů se stavbou nebyla prokázána, což platí i pro škodu způsobenou soudními spory.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl s tím, že stěžovatelé zpochybňují převážně zjištění příčinné souvislosti, což je otázka skutková. Ve vztahu k právně relevantní otázce, mezi jakými skutečnostmi má být příčinná souvislost zjišťována, stěžovatelé nic nevymezili. Odkaz na judikaturu řešící odpovědnost zhotovitele stavby způsobenou porušením povinností ze stavebního povolení, se minul s otázkami řešenými v projednávané věci.
5. Proti rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatelé brojili ústavní stížností, neboť se domnívali, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, na ochranu majetku a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ve stížnosti obsáhle vylíčili, jaké jednotlivé kroky v souvislosti se stavbou mostu provedli, jaký byl průběh jednotlivých řízení podle stavebního řádu a jakých dílčích či zásadních pochybení se správní orgány dopustily. Podle jejich mínění řádně prokázali souvislost mezi těmito nezákonnostmi a ušlým ziskem z podnikání a nezbytností rekonstrukce podkroví. Neschopnost prokázat konkrétní výši škody pak podle judikatury Ústavního soudu nemůže vést k neúspěchu ve sporu.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a spisem okresního soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
7. Stěžovatelé v projednávané věci pokračovali v argumentaci, kterou neúspěšně uplatnili před obecnými soudy, Ústavní soud tím postavili do role dalšího stupně jejich soustavy. Měl by tak vyložit podústavní právo (v tomto případě zákon č. 82/1998 Sb.) na úkor Nejvyššího soudu, který je ovšem ex constitutione vrcholným soudem pro civilní soudnictví (čl. 92 Ústavy). To Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli (již citované usnesení Pl. ÚS 24/02).
8. V nynější věci je výklad zastávaný soudní praxí představován především rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3/2006 ze dne 22. 5. 2008 a sp. zn. 25 Cdo 1905/2005 ze dne 25. 3. 2008 (č. 8/2010 Sb. NS), jichž se sami stěžovatelé dovolávali. Z těchto rozhodnutí plyne, že za škodu způsobenou omezením podnikatelské činnosti v důsledku provádění stavebních prací v blízkosti provozovny odpovídá stavebník (bez ohledu na existenci či obsah stavebněprávního titulu).
9. V projednávané věci se však stěžovatelé domáhali náhrady škody způsobené nezákonnými rozhodnutími a nesprávnými úředními postupy, tedy škody způsobené nikoliv samotnou stavební činností stavebníka. V tomto ohledu je tedy přiléhavé hodnocení Nejvyššího soudu, že věc stěžovatelů s právními závěry uvedenými v citovaných rozhodnutích nesouvisí. Stejně tak jsou přiléhavé závěry krajského a okresního soudu, že pokud stěžovatelům byla způsobena škoda, stalo se tak v důsledku samotné stavební činnosti.
10. Ve věci není sporné, že v souvislosti s výstavbou byla vydána řada nezákonných rozhodnutí (část z nich byla odstraněna postupy podle správního řádu, část ve správním soudnictví). Od řady z nich také stěžovatelé svůj nárok odvíjeli. Zásadní nezákonný postup však stěžovatelé zřejmě spatřují v tom, že odpovědný správní orgán "nestanovil podmínky generální prevence, nezakročil proti černé stavbě ... a bez jakéhokoliv zásahu přihlížel vzniku prokazatelně avizovaných škod na straně stěžovatelů dotčených nepovolenou stavbou." (str. 19 ústavní stížnosti). Jinými slovy, nesprávný úřední postup spočíval ve vydání neúplného stavebního povolení, které stavebníkovi umožnilo omezit přístup k provozovnám stěžovatelů. V takovém případě se však samotný postup projevuje v obsahu rozhodnutí, tím teprve by potenciálně mohla být způsobena škoda (nález sp. zn. III. ÚS 3057/13 ze dne 22. 10. 2015). Nadto lze přisvědčit obecným soudům, že samotné omezení stěžovatelů a s ním spojený úbytek zákazníků mohly být samotnou stavební činností, nikoliv stavebním povolením (viz výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu).
11. Dospěly-li tedy obecné soudy k závěru, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi údajně nezákonnými rozhodnutími a úředními postupy a tvrzenou škodou představovanou ušlým ziskem, nelze tomu z ústavního hlediska nic vytknout.
12. Ke zbylé části žalované škody - nákladům na rekonstrukci podkroví - lze stručně uvést, že zásadně není úkolem Ústavního soudu hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], pokud je sám neprovedl. V projednávané věci je hodnocení obecných soudů srozumitelné, logické a věcně přiléhavé. Ústavní soud v tomto ohledu žádné ústavně významné vady neshledal.
13. Co se týče škody způsobené soudními spory (str. 28 ústavní stížnosti a násl.), je možné odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, které nenalezly souvislost mezi těmito spory a tvrzenými nezákonnostmi ze strany orgánů veřejné moci. Pouhá souvislost časová (tedy že k tvrzeným skutečnostem došlo ve stejném časovém období) nedostačuje. Ze spisu okresního soudu přitom plyne, že věcnou souvislost stěžovatelé dovozovali právě a jen ze souvislosti časové. Ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal žádné ústavně významné vady. Obecné soudy dostatečně vysvětlily, že stěžovatelé neprokázali vztah mezi tvrzeným nesprávným postupem správních orgánů (a jejich nezákonným rozhodováním) a prohranými soudními spory s dodavateli zboží.
14. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu