ECLI:CZ:US:2017:1.US.3441.17.1
sp. zn. I. ÚS 3441/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti CASPER CONSULTING a.s., se sídlem Olivova 2096/4, 110 00 Praha 1, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3637/2015-180 ze dne 31. 7. 2017, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 9 Cmo 22/2012-136 ze dne 5. 2. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 4 Cm 12/2011-54 ze dne 26. 4. 2012 ve znění usnesení téhož soudu č. j. 4 Cm 12/2011-96 ze dne 22. 8. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení Krajský soud v Brně zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala vůči správci konkursní podstaty úpadce - obchodní společnosti MEXIM spol. s r.o. Brno v češtině MEXIM GmbH Brno v němčině MEXIM LTD Brno vyloučení výtěžku zpeněžení ve výroku specifikované nemovitosti ve výši 1 000 000 Kč z konkursní podstaty úpadce. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí v záhlaví citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že hospodářský zákoník koncipoval zástavní právo jako právo obligační. Přesto však dle úpravy hospodářského zákoníku byla řešena problematika převodu či přechodu zastavené věci tak, že dle §129c odst. 3 hospodářského zákoníku vstupoval nabyvatel věci také do obligačního vztahu se zástavním věřitelem jako zástavní dlužník. Není tedy dle názoru stěžovatelky jednoznačně pravdou, že pouhým převodem zastavené věci zástavní právo zaniká, naopak toto trvá nadále, byť jako právo obligační, a z tohoto práva je povinen nabyvatel (nový vlastník) zastavené věci. Stěžovatelka má za to, že neposkytnutím ochrany jejímu zástavnímu právu soudy také dochází k situaci, kdy je zcela zmařeno její uspokojení z předmětu zástavy. Pokud totiž postupem dle §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání vyplatí vlastník nemovitosti hodnotu nemovitosti do majetkové podstaty, je dle stěžovatelky namístě, aby byl z tohoto výtěžku ze zpeněžení předmětu zajištění uspokojen. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nesdílí mínění stěžovatelky o porušení jejích práv v důsledku odlišného nazírání soudů na povahu zástavního práva dle někdejšího hospodářského zákoníku a jejích dopadů na možnost uspokojení věřitelů, jejichž pohledávky byly zajištěny zástavním právem. Klíčovým pro posouzení žaloby totiž byla v prvé řadě otázka, zda je stěžovatelka věřitelem s právem na oddělené uspokojení dle §28 zákona o konkursu a vyrovnání. Soudy dospěly k závěru, že takovým věřitelem není, poněvadž žaloba na určení jejího práva na oddělené uspokojení její pohledávky, podaná právním předchůdcem stěžovatelky, byla pravomocně zamítnuta, a sice rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 4 Cm 163/2008-60 ze dne 21. 1. 2010 ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 10 Cmo 29/2010-119 ze dne 30. 9. 2010. Z toho důvodu se pak nemůže domáhat ani vyloučení výtěžku zpeněžení nemovitosti cestou žaloby dle §28 zákona o konkursu a vyrovnání, který bylo třeba na řešený případ použít. Jinými slovy, osud nynější žaloby závisel na vyjasnění postavení stěžovatelky, resp. jejího tehdejšího právního zástupce. Toto postavení se řešilo právě v rámci tohoto incidenčního sporu, v němž právní předchůdce stěžovatelky nebyl úspěšný. Soudům proto v nynější při nezbylo, než aby z této skutečnosti vyšly a právo na vyloučení výtěžku zpeněžení nemovitosti jí odepřely. Na tom již nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatelky o povaze zástavního práva v hospodářském zákoníku.
Na uvedených závěrech soudů Ústavní soud nic ústavně nekonformního neshledal, a tudíž odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu