ECLI:CZ:US:2017:1.US.3446.16.1
sp. zn. I. ÚS 3446/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, místem podnikání Evropská 663/132, 160 00 Praha 6, zastoupeného JUDr. Pavlem Truxou, advokátem, se sídlem kanceláře ulice Josefa Knihy 177, 337 01 Rokycany, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2015 č. j. 8 Co 102/2015-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním adresovaným Ústavnímu soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví určeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dál jen "krajský soud"), neboť jím došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod. Konkrétně stěžovatel uvádí zásah do práva vlastnit majetek zaručeného ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a to ve spojení s požadavkem omezení veřejné moci zákonem, jak plyne z ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny a možností stanovit povinnosti pouze zákonem v souladu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny. Stěžovatel svůj návrh dále zdůvodňuje zásahem do práva na podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny.
Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí obecných soudů a dalších zaslaných dokumentů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. Usnesením ze dne 13. 10. 2015 č. j. 067 EX 3361/07-114 stěžovatel, jako soudní exekutor, rozhodl, že příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 8. 2015 č. j. 067 EX 3361/07-105 se ruší (výrok I) a dále, že insolvenčnímu správci povinné se po odpočtu nákladů exekuce ve výši 8 343,50 Kč vydává plnění v exekučním řízení ve výši 0 Kč (výrok II). Proti tomuto usnesení, konkrétně proti výroku II, podal insolvenční správce dlužníka (povinné) a současně povinná odvolání, v němž odkázali zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením shledal odvolání jako důvodná a rozhodnutí soudního exekutora ve výroku II změnil tak, že vymožené plnění ve výši 8 343,50 Kč se vydává insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty dlužníka. V odůvodnění krajský soud uvedl, že ještě před zahájením insolvenčního řízení byla částka 18 819,50 Kč odeslána oprávněnému k uspokojení pohledávky na jistinu a částka 8 343,50 Kč deponována u soudního exekutora pro náklady exekuce. Krajský soud je přesvědčen, že po zahájení insolvenčního řízení je soudní exekutor povinen do majetkové podstaty insolvenčnímu správci vydat všechny věci a práva, které doposud zajistil a sám se jako věřitel se svou pohledávkou přihlásit jako věřitel do insolvenčního řízení. V opačném případě by došlo k nepřípustnému zvýhodňování jednoho z věřitelů.
Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč. Proto je toto dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, nepřípustné. Stěžovatel závěr Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil a usnesení ústavní stížností nenapadl.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel především zdůrazňuje, že postupoval v souladu se zákonem, s ohledem na zásadu právní jistoty a legitimního očekávání. K vymožení plnění došlo dle jeho tvrzení mnohem dříve, než bylo zahájeno insolvenční řízení, a proto podle stěžovatele toto vymožené plnění nemůže být součástí majetkové podstaty dlužníka. Stěžovatel se přitom odvolává na nález sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databází NALUS - viz http://nalus.usoud.cz). Postup krajského soudu považuje za nespravedlivý, neboť zasáhl do jeho shora uvedených základních práv a svobod. Dle jeho názoru je nespravedlivé a absurdní, pokud by měl vymožené plnění dát insolvenčnímu správci do majetkové podstaty, přičemž k vymožení došlo dlouho před zahájením insolvenčního řízení a náklady exekuce se tak již staly jeho majetkem. Rovněž poukazuje na to, že není důvod, aby insolvenční správce měl odměnu zajištěnu a exekutor nikoli.
Než Ústavní soud věcně přezkoumá ústavní stížností napadaná rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Mimo jiné také zjišťuje, zda je ústavní stížnost přípustná a zda byla podána ve lhůtě stanovené zákonem.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele dle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) jako nepřípustné, neboť se dotýkalo tzv. bagatelní částky. Stěžovatel ve své stížnosti tento závěr Nejvyššího soudu nijak nenapadl. V souladu s ustanovením §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem zákon rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Dále zákon o Ústavním soudu stanoví, že pokud byl mimořádný opravný prostředek odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůty stanovené zákonem o Ústavním soudu jsou prekluzivní a jejich uplynutím zaniká subjektivní procesní právo k podání ústavní stížnosti. Pokud právo zanikne, Ústavní soud stížnost bez jednání odmítne.
Usnesení krajského soudu bylo stěžovateli doručeno, jak uvádí v ústavní stížnosti, dne 29. 12. 2015 a k podání ústavní stížnosti došlo až dne 17. 10. 2016. Na tom nic nemění rozhodnutí o dovolání, neboť toto dovolání nebylo ze zákona přípustné a rozhodnutí o nepřípustnosti nijak nezáleželo na úvaze Nejvyššího soudu. K podání ústavní stížnosti proto došlo až po marném uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2017
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka