ECLI:CZ:US:2017:1.US.3466.16.1
sp. zn. I. ÚS 3466/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavly Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Václavíka, zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem AK Horní náměstí 7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016 č. j. 28 Cdo 1378/2016-562 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2015 č. j. 51 Co 228/2014-512, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 10. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 a rovnost stran dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími vydanými ve sporu z titulu bezdůvodného obohacení (z neplatného právního úkonu, smlouvy o nájmu nebytových prostor), mu nespravedlivě byla uložena povinnost nahradit žalobci ušlý majetkový prospěch. Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a na rovnost stran v tom, že soudy nevzaly v úvahu obsah účastnické výpovědi stěžovatele, který neměl v úmyslu užívat pronajaté prostory pro jejich nezpůsobilost, a jednostranně se zabývaly jen tvrzeními žalobce. Stěžovateli je kladeno k tíži, že nepoužil formalizovaný úkon k ukončení nájemního vztahu a soudy nezohlednily, že dal zřetelně najevo, že nehodlá pronajaté prostory užívat zasláním zásilek, vrácením faktur, klíče atd. Posuzování právního jednání účastníků odvolacím a dovolacím soudem považuje stěžovatel za přepjatý formalizmus v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu i v rozporu s §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"). Dovolací soud tím, že dovolání odmítl i z pohledu §3 OZ, nepřípustně upřel stěžovateli právo na meritorní projednání věci, který proto navrhl, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla zrušena.
3. Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl změněn rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 7. 2014 (č. j. 17 EC 374/2010-458, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 11. 9. 2014 č. j. 17 EC 374/2010-483) tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 78 745 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % za dobu od 13. 11. 2011 do zaplacení (výrok I.a ), jinak rozsudek soudu prvního stupně (v zamítavém výroku co do zbylé částky 70 995 Kč s určeným příslušenstvím) potvrdil (výrok I.b ), přitom znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, včetně nákladů vzniklých státu (výrok II.), jakož i o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
4. Dle závěru odvolacího soudu žalobci přisouzené plnění je bezdůvodným obohacením - majetkovým prospěchem, jenž žalovaný získal na úkor žalobce plněním z neplatného právního úkonu (§451 odst. 2; §458 odst. 1 OZ), smlouvy o nájmu nebytových prostor, kterou účastníci uzavřeli dne 28. 10. 2009, přičemž přenechané prostory žalovaný užíval v době od 1. 1. 2010 do 30. 11. 2010 (kdy se prostory staly znovu přístupnými žalobci).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), a to s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř., neboť neshledal důvody k jinému posouzení těchto v jeho rozhodovací praxi již vyřešených otázek.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu.
7. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud totiž není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy, jak se stěžovatel patrně domnívá (čl. 83 Ústavy České republiky). Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
8. Po přezkumu ústavnosti řízení i napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho právní závěry, které náležitě odůvodnil. Odvolací soud se podrobně zabýval všemi argumenty stěžovatele a zcela přesvědčivě se s nimi vypořádal, neztotožnil se s hodnocením důkazních prostředků, na základě kterých soud prvního stupně učinil skutková zjištění o době užívání nebytových prostor stěžovatelem. Odvolací soud na zjištěný skutkový stav navázal právní hodnocení a dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, avšak pouze zčásti. Zjištěný skutkový stav podřadil pod §451 odst. 1, §457 a §458 odst. 1 OZ ve znění účinném do 31. 12. 2013. Určil počátek užívacího vztahu a ze skutkové části rozsudku je zřejmé, že k tomuto okamžiku byly nebytové prostory vyklizeny, stěžovateli zpřístupněny, žádná materiální překážka k jejich užívání mu nebránila a zároveň pod dojmem platně sjednané smlouvy o nájmu nebytových prostor bylo na něj převedeno užívací právo. Za ukončení užívacího vztahu k nebytovým prostorám v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů lze považovat předání nebytových prostor do dispozice vlastníka, přesněji řečeno, jejich zpřístupnění tak, aby je mohl ovládat - užívat (str. 8 - 10).
9. Jak je výše stručně naznačeno, odvolací soud se s rozhodnutím napadeným ústavní stížností řádně zabýval, v odůvodnění rozhodnutí poukázal na příslušné právní předpisy a tyto aplikoval na konkrétní případ stěžovatele. Závěry, ke kterým dospěl, přiměřeně podrobně odůvodnil ve shodě s §157 o. s. ř. a srozumitelně také nastínil, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelem přehodnocovat.
10. V dané věci stěžovatel namítal i nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelem podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu.
11. Ústavní soud podotýká, že věcí stěžovatele se zabývaly obecné soudy a jednoznačně se shodly na tom, že mezi stěžovatelem a žalobcem vznikl vztah bezdůvodného obohacení. Ústavní stížnost je tedy jen projevem neochoty stěžovatele zmíněná soudní rozhodnutí respektovat. Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, aniž by pokládal za nutné či vhodné cokoli doplňovat.
12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu