ECLI:CZ:US:2017:1.US.3526.17.1
sp. zn. I. ÚS 3526/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., t.č. ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Martinem Grobelným, advokátem, se sídlem Ostrava 1, Sokolská tř. 21, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2016 č. j. 37 T 5/2013-5892, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2017 č. j. 2To 62/2016-6029 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2017 č. j. 6 Tdo 870/2017-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále do práva na presumpci neviny, zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatelka byla odsouzena pro trestný čin dotačního podvodu, který spočíval v tom, že se záměrem získat příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, jako zástupce společnosti T., s. r. o., k tomu zmocněná plnými mocemi udělenými jednateli obviněné společnosti, podala na Úřad práce České republiky - krajská pobočka v Ostravě (dále jen "úřad práce") žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, přičemž v příloze ke každé žádosti o příspěvek doložila jmenný seznam zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, v němž byly uvedeny "mzdové náklady včetně odvodů a bez naturální mzdy" a "uplatňované výše příspěvku", přestože věděla, že uvedené mzdové náklady včetně odvodů a bez naturální mzdy jsou nepravdivé, neboť v deklarované výši mzdové náklady nevznikly a mzdy nebyly v deklarované výši zaměstnancům vyplaceny a že účelem v inkriminované době uzavřených a již existujících pracovních smluv je toliko inkaso zmíněného příspěvku bez jakékoliv spojitosti s pracovní činností zaměstnance. Tímto jednáním uvedla pracovníky úřadu práce v omyl a způsobila tak České republice škodu v celkové výši 64.292.866 Kč. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou.
3. Stěžovatelka před obecnými soudy stavěla svou obhajobu na tvrzení, že neměla povědomí o účelovém zkreslování údajů ze strany vedení obviněné společnosti, resp. že měla podezření o jejím protiprávním jednání, které však lze posoudit pouze jako vědomou nedbalost nebo jako méně závažný trestný čin podle §367 trestního zákoníku. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení upozornil, že rozsudkem soudu prvního stupně nebyla odsouzena za svou vědomost o protiprávním jednání obviněné společnosti T., s. r.o., nýbrž za to, že ve smyslu §212 odst. 1 trestního zákoníku sama podávala na úřad práce žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, přestože věděla, že uvedené mzdové náklady včetně odvodů a bez naturální mzdy jsou nepravdivé. Ostatně její povědomí o nepravdivosti těchto údajů vyplývá i z jejího vlastního doznání.
4. Ústavní soud jen podotýká, že i citovaná společnost, i další osoby, zaměstnané ve společnosti, které se na popsané činnosti podílely, byly odsouzeny společně se stěžovatelkou.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že obecným soudům vytýká rozhodování v její neprospěch bez zohlednění všech okolností případu majících vliv na vyhodnocení jejího jednání, čímž došlo k zásahu do jejího ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka poukazuje na to, že jednala ve skutkovém a částečně i právním omylu, neboť vůči společnosti T. s.r.o. vystupovala toliko ve vztahu podřízenosti a podlehla manipulaci osob vystupujících za tuto společnost z pozice jejího vedení, přičemž neměla možnost ovlivnit zásadní rozhodnutí o podnikatelském směřování společnosti, zahrnující mimo jiné také čerpání dotací na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Stěžovatelka se domnívá, že její výkon práce pro společnost T. s.r.o., byť i byl založen smlouvou o poskytování služeb, nesl veškeré rozhodné znaky tzv. závislé činnosti ve smyslu zaměstnaneckého poměru (jednání jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, osobní výkon práce pro společnost, soustavnost a faktická ekonomická závislost stěžovatelky na zaměstnavateli, navázání na pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 1. 1. 2006). Jak přitom vyplývá ze smlouvy o poskytování služeb účetnictví ze dne 29. 2. 2008, nebylo zpracování žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením pouze jedinou náplní práce stěžovatelky vůči společnosti T. s.r.o. - tato činnost se s ohledem na obsah smlouvy jeví být spíše okrajová, neboť se jedná o nárazový úkol potřebný jednou za kalendářní čtvrtletí. Celou situaci hodnotí tak, že dostala pracovní pokyn od osob fakticky řídících společnost T. s.r.o. a vystupujících vůči ní v pozici nadřízenosti obdobném jako vztah zaměstnanec - zaměstnavatel.
6. Proto stěžovatelka namítá nesprávné vyhodnocení výše vzniklé škody a to, že k náhradě této škody byla zavázána toliko jako řadový "zaměstnanec" společnosti žádající o příspěvek pro svého zaměstnavatele dle pokynu zaměstnavatele, když výše této škody má zásadní vliv na právní kvalifikaci stěžovatelce vytýkaného jednání. V této souvislosti vytýká soudu, že vynesený výrok o náhradě škody je nezákonný, důkazně nepodložený a v rozporu s rozhodovací praxí v obdobných věcech, čímž bylo porušeno ústavním pořádkem garantované právo odsouzené na zachování rovnosti a právní jistoty.
7. Stěžovatelka argumentuje, že neměla možnost ovlivnit směřování společnosti ani nemohla inkasovat samotný příspěvek, podklady ke zpracování žádosti o příspěvek ji byly poskytnuty jinými osobami, a před podáním žádosti jí samo vedení společnosti potvrdilo, že má žádosti o daném obsahu a za daným účelem podat. Stěžovatelka dále vytýká obecným soudům nedostatečné prokázání výše vzniklé škody, neboť soud vyvodil skutkové závěry na základě 85 vyslechnutých zaměstnanců, přestože většina zaměstnanců, jež se mohou vyjádřit nejen k postupu společnosti T. a k postavení stěžovatelky v této společnosti, ale zejména také k částkám, které jim byly fakticky vypláceny a k práci, kterou fakticky v zaměstnaneckém poměru vykonávali, vyslechnuta nebyla (257 zaměstnanců). Dále podle stěžovatelky nebylo dostatečně prokázáno, zda všem byla skutečně vyplácena mzda či nikoli. Nedostatečně zjištěny stav věci a z něj vyvozované právní závěry zakládá podle ní porušení práva na spravedlivý proces a vyvolává pochybnosti, a proto též bylo dotčeno její právo na respektování principu presumpce neviny, ze kterého plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo.
8. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí o věci.
9. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].
11. Stěžovatelka se sice dovolává svých ústavně zaručených práv, avšak ve své ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice o výklad podústavního práva a o skutkové závěry ohledně výše vzniklé škody, kterou vedla i před obecnými soudy. Jak již však bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do interpretace podústavního práva ani do skutkových závěrů, opřených o provedené dokazování a náležitě v rozhodnutích odůvodněných. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostatečně vysvětlily, jak dospěly ke svému závěru o stěžovatelčině vině, provedly dostatečné dokazování a nezpronevěřily se své povinnosti chránit základní práva a svobody, vyplývající z čl. 4 Ústavy. Ústavní soud rovněž neidentifikoval porušení principu presumpce neviny.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, tak její ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu