ECLI:CZ:US:2017:1.US.3529.16.1
sp. zn. I. ÚS 3529/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Františka Roubíčka, právně zastoupeného Mgr. Milanem Partíkem, Slezská 949/32, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015 č. j. 28 Co 18/2014-272 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 201č.j. 25 Cdo 1558/2016-341, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 10. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se žalobou domáhal náhrady škody na zdraví, kterou utrpěl v důsledku pádu na zasněženém a neuklizeném nádvoří v areálu stavebnin provozovaném společností PRO-DOMA, spol. s r. o., který je umístěn na pozemcích ve vlastnictví žalovaných č. 2 a č. 3. Z titulu náhrady bolestného se stěžovatel domáhal částky 420.000 Kč a z titulu náhrady za ztížené společenské uplatnění částky 840.000 Kč.
Soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 29. 10. 2013 č. j. 19 C 36/2011- 151 žalobě částečně vyhověl, když uložil výrokem I. společnosti PRO-DOMA, aby zaplatila stěžovateli na náhradě škody na zdraví částku 84.000 Kč (bolestné) a částku 410.000 Kč (ztížení společenského uplatnění). Výrokem II. byla žaloba ve vztahu k vedlejším účastníkům č. 1 a č. 2 zamítnuta, neboť podle názoru nalézacího soudu nebyla dána jejich odpovědnost. Ve zbytku byla žaloba výrokem III. zamítnuta. Výrokem IV. bylo rozhodnuto tak, že se žalovaným náhrada nákladů řízení nepřiznává. Výrokem V. nebylo státu přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem VI. byla žalované uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 24.700 Kč.
Na základě odvolání účastníků vydal Městský soud v Praze ústavní stížností napadený rozsudek, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku stěžovatele na úhradu částek bolestného (pouze co do částky 54.432 Kč) a ztížení společenského uplatnění (pouze co do částky 187.200 Kč). Výrokem II. byly potvrzeny zamítavé výroky II. a III. z rozsudku nalézacího soudu. Výrokem III. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výrocích IV., V., a VI. tak, že společnost PRO-DOMA je povinna uhradit stěžovateli 20% nákladů řízení před soudy obou stupňů a zaplatit částku 61.631,50 Kč. Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit každému z žalovaných částku 46.647,92 Kč, a to z titulu náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Stěžovatel obecným soudům vytýká především to, že spoluvlastníky pozemku, na němž byla provozována podnikatelská činnost společnosti PRO-DOMA, nepohnaly k zodpovědnosti za neudržovaný pozemek. Mělo tím dojít k porušení obecné prevenční povinnosti, kdy každý vlastník musí udržovat pozemek ve stavu vylučujícím resp. minimalizujícím riziko vzniku škody na zdraví třetích osob. To má platit zvláště za situace, kdy společnosti PRO-DOMA nesvědčil žádný právní titul k užívání pozemku, neboť uzavřená nájemní smlouva byla absolutně neplatná.
Dále stěžovatel poukázal na skutečnost, že již podruhé ve věci rozhodující Obvodní soud pro Prahu 9 se nedržel pokynů odvolacího soudu a nezkoumal předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu u všech tří žalovaných. Vzhledem k tomu, že městský soud nevěnoval pozornost tomu, zda se soud prvního stupně držel jeho pokynů, považuje stěžovatel jeho rozhodnutí za nesprávné, nepředvídatelné a překvapivé.
Stran nákladů řízení uložil odvolací soud stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi č. 1 a č. 2 jen na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 93.295,84 Kč, aniž by se vypořádal s tím, zda šlo o náklady účelně vynaložené. Všichni tři žalovaní byli v průběhu celého řízení zastoupení jediným právním zástupcem, který prováděl zcela identické úkony právní služby poskytované všem žalovaným společně. Vedlejším účastníkům byla přiznána úplná náhrada nákladů odvolacího řízení, jako kdyby úkony právní služby byly poskytovány pouze jim. Stěžovatel poukázal na nepoměr mezi přiznanou náhradou škody a náklady řízení, které musí uhradit vedlejšímu účastníku č. 1 a č. 2. Podle jeho názoru měly obecné soudy postupovat podle ustanovení §150 o. s. ř.
Dovolacímu soudu stěžovatel vytkl, že ve vztahu k nákladům řízení přiznaných vedlejšímu účastníkovi č. 1 a č. 2. nepřipustil dovolání, neboť dle jeho názoru náklady nepřevyšují částku 50.000 Kč. Podle stěžovatele se však jedná o nárok se stejným základem a z toho důvodu být dovolání přípustné mělo. Rozštěpením jednotlivých nároků je podle stěžovatele upřena možnost uplatnit mimořádný opravný prostředek.
Napadená rozhodnutí obecných soudů nebyla podle náhledu stěžovatele řádně odůvodněna, čímž zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad „podústavního“ práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace „podústavního práva“ pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí – z hlediska spravedlivého procesu – neakceptovatelné „libovůle“, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel vytýká obecným soudům to, jak posoudily pasivní legitimaci vlastníků pozemku, na němž došlo k úrazu, není jim dle náhledu Ústavního soudu čeho vytknout. Nelze vyjít z toho, že vlastníci všech pozemků mají povinnost udržovat je ve stavu, eliminujícím riziko úrazu. Rozhodujícím úhlem pohledu bude vždy způsob jejich využití. V předmětném případě to byla právě společnost PRO-DOMA, kdo poskytl stěžovateli důvod pro vstup na pozemek a z toho důvodu je to právě tato společnost, kdo odpovídá za vznik škody. Námitka, podle níž byla smlouva mezi vlastníky pozemků a společností PRO-DOMA absolutně neplatná, je bezpředmětná. I za situace, že by tomu tak bylo, nic to na věci nemění, neboť důvod ke vstupu na pozemek poskytla stěžovateli společnost PRO-DOMA. Od zákazníků navíc nelze očekávat, že před vstupem do obchodu budou zkoumat platnost či neplatnost nájemní smlouvy. Z toho důvodu je též nepodstatná námitka, podle níž se obecné soudy nevypořádaly s pokynem odvolacího soudu stran odpovědnosti u všech tří žalovaných.
K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexi z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. příkladmo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález sp. zn. II. ÚS 1066/12 ze dne 6. 6. 2013; všechna rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
Namítá-li stěžovatel, že náklady na právní zastoupení všech tří žalovaných nebyly účelné, neboť tito byli zastupováni jedním advokátem, nutno uvést, že na tuto okolnost cílí ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu. Jak plyne ze strany 11 napadeného rozsudku městského soudu, toto ustanovení bylo ve věci aplikováno. Soudům přitom nelze vytknout ani to, že k přiznání náhrady nákladů řízení přistoupily, neboť oba vedlejší účastníci byli ve sporu zcela úspěšní. Je pravdou, že poměr mezi přiznanou náhradou škody a náklady řízení není pro stěžovatele příznivý, nicméně vymezení osob žalovaných a s tím i spojené riziko náhrady nákladů řízení bylo zcela v rukou žalobce. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom smyslu, že se nabízela i možnost aplikace ustanovení §150 o. s. ř., případně ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., ovšem nelze přehlížet, že tato ustanovení nejsou nároková a jejich užití je na úvaze soudu. To znamená, že obecné soudy musí odůvodnit jejich aplikaci, nikoli však jejich neaplikaci.
Stejně tak nelze dát stěžovateli zapravdu ani stran splnění podmínek pro přípustnost dovolání. V předmětném případě nedošlo k účelovému štěpení nároků, neboť každý z nich byl určen pro jiného adresáta. Viděno z úhlu pohledu stěžovatele, přípustnost dovolání by pro něj byla dána, neboť součet všech nákladů přesahuje částku 50.000 Kč. Jinak by tomu však bylo u vedlejších účastníků, kteří by dovolání podat nemohli, neboť jim přiznaná částka náhrady nákladů řízení nedosahuje požadované výše. Stěžovatel by se tak dostal nedůvodně do procesně výhodnějšího postavení.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu