ECLI:CZ:US:2017:1.US.3541.15.1
sp. zn. I. ÚS 3541/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti a) Ing. Jindřicha Stanky, b) Ivany Stankové, zastoupených JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2809/2013-452 ze dne 1. září 2015, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 170/2011-387 ze dne 16. května 2013, rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3225/2011-363 ze dne 28. února 2013, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 170/2011-302 ze dne 2. června 2011 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 16 C 459/2009-245 ze dne 16. března 2011, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech jako účastníků řízení a obce Kolová, se sídlem Kolová 16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice se v řízení před Okresním soudem v Karlových Varech na stěžovatelích domáhala zaplacení částky 1 300 000 Kč. Okresní soud žalobě vyhověl s tím, že stěžovatelé s vedlejší účastnicí uzavřeli smlouvu o finančním příspěvku, v níž se zavázali obci zaplatit příspěvek 1 250 000 Kč na náklady spojené s vybudováním a rekonstrukcí inženýrských sítí a komunikace. Vedlejší účastnice se ve smlouvě zavázala, že vydá kladné vyjádření k územnímu řízení o umístění stavby v oblasti, v níž stěžovatelé chtějí zahájit výstavbu rodinných domů. Okresní soud dospěl k závěru, že smlouva byla řádně uzavřena a z ní plynoucí dluh stěžovatelé nesplnili. K jejich námitkám uvedl, že nebyli k uzavření smlouvy donuceni bezprávnou výhrůžkou, ale uzavřeli ji dobrovolně.
2. Krajský soud k odvolání stěžovatelů změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že smlouva o finančním příspěvku je v rozporu se zákonem o vodovodech a kanalizacích, který výslovně vylučuje, že by připojení kanalizační či vodovodní přípojky na vodovod či kanalizaci bylo podmíněno finančním plněním. Obdobného účelu navíc může obec dosáhnout podle zákona o místních poplatcích výběrem poplatku za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na stavbu vodovodu či kanalizace. Uzavřená smlouva tuto poplatkovou regulaci obcházela.
3. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 33 Cdo 3225/2011-363 ze dne 28. 2. 2013 rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ze smlouvy o finančním příspěvku neplyne, že by jím bylo podmíněno připojení na vodovod či kanalizaci, není tedy dán rozpor s pravidly zákona o vodovodech a kanalizacích. Obec může v soukromoprávních vztazích uzavřít jakoukoliv smlouvu, kterou zákon nezakazuje. Smlouvou byly upraveny širší otázky, než na které dopadá zákon o místních poplatcích. Tuto úpravu zákon nezakazuje, není tudíž důvod k závěru o neplatnosti smlouvy.
4. Krajský soud v dalším řízení odvolání stěžovatelů zamítl. Smlouvu shledal platnou, a to i z hlediska určitosti její úpravy. Neshledal bezprávnou výhrůžku, případně tíseň na straně stěžovatelů, pro něž byla výstavba rodinných domů součástí podnikatelského záměru. Smlouvu uzavřeli po zvážení okolností, a to dobrovolně. Žádost obce o příspěvek na infrastrukturu pak dává smysl, neboť právě obec výstavbu infrastruktury financovala. Smlouva nebyla ani uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek.
5. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl podle §237 občanského soudního řádu. Shledal, že otázka platnosti smlouvy byla v části vyřešena jeho předchozím rozhodnutím ve věci. Ve zbylé části právní argumentace stěžovatelů vycházela ze zpochybnění skutkového stavu, který zjistil okresní soud. Ten však při hodnocení obsahu smlouvy relevantní procesní zásady nijak neporušil. Tvrzení, že vedlejší účastnice nesplnila svůj závazek ze smlouvy, stěžovatelé uplatnili nepřípustně až v dovolacím řízení. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ani v tom, že uzavření smlouvy hodnotil jako svobodné. Stěžovatelé smlouvu uzavřeli dobrovolně, čímž získali výhodu bezproblémového průběhu řízení o umístění jejich staveb. Postup vedlejší účastnice nebyl v rozporu s dobrými mravy, neboť ona dotčené pozemky zasíťovala a tím je zhodnotila. Rozdílný přístup obce ke stavebníkům lze přijatelně odůvodnit tím, že obec vstřícněji přistupovala k těm, kteří uspokojovali vlastní bytovou potřebu.
6. Proti rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatelé brojili ústavní stížností, neboť se domnívali, že jimi došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu a ochranu majetku. Vedlejší účastnice na stěžovatelích vynucovala nároky nad rámec zákona a diskriminačním způsobem. Dovolací soud nerespektoval jednoznačnou úpravu zákona o vodovodech a kanalizacích, jejíž obsah potvrzuje i předložené stanovisko Ministerstva zemědělství. Při hodnocení nelze vycházet z povahy a označení příspěvku ve smlouvě, ale z účelu a cíle, jehož mělo být dosaženo. Obec nemůže svá oprávnění podmínit přijetím příspěvku. Takový postup obce je v rozporu i s dobrými mravy. Stěžovatelé smlouvu neuzavřeli dobrovolně, bez jejího podpisu by evidentně nezískali územní rozhodnutí. Zasíťováním pozemků nedošlo na straně stěžovatelů ani k bezdůvodnému obohacení, zhodnocení pozemků tudíž soudy nemohou zohledňovat. Závěr o absenci nepřípustné diskriminace nevychází ze zjištěného skutkového stavu, neboť nebylo prokázáno, že stěžovatelé výstavbu zamýšleli v rámci své podnikatelské činnosti. Soudy také pominuly, že veškerá infrastruktura byla již vybudována, nadto z prostředků fondu PHARE. Podmínkou dotace však obvykle bývá zákaz přijímání příspěvků od třetích osob. Podle stěžovatelů také došlo k odklonu od předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1416/2005 ze dne 20. 10. 2006, aniž byl dodržen zákonný postup.
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a spisem okresního soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh z části přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
8. Stěžovatelé uplatnili především námitky proti právnímu posouzení věci a vadám postupu obecných soudů. Ve vztahu ke sporné smlouvě s vedlejší účastnicí ovšem také napadli vlastní zjištění jejího obsahu ze strany okresního soudu. Jím se Ústavní soud zabýval na prvním místě.
9. Podle ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, akceptované i Ústavním soudem (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 818/15 ze dne 24. 11. 2015, I. ÚS 2219/13 ze dne 25. 2. 2014 či I. ÚS 604/05 ze dne 2. 2. 2006), je zjišťování obsahu smlouvy otázkou skutkovou - vede ke zjištění toho, na čem se strany smlouvy dohodly. V této souvislosti je třeba připomenout, že zásadně není úkolem Ústavního soudu hodnotit a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], či pokud je sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
10. Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Zjištění okresního soudu, že se stěžovatelé zavázali k zaplacení 1 250 000 Kč a vedlejší účastnice se zavázala vydat kladné vyjádření k územnímu řízení pro umístění stavby, odpovídá textu smlouvy založené na č. l. 9 spisu okresního soudu a v zásadě odpovídá dalším důkazům provedeným v rámci řízení. Lze tak odkázat na přiléhavé hodnocení Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že skutková zjištění nalézacího soudu odpovídají provedeným důkazům a k porušení zásad pro zjišťování skutkového stavu nedošlo. V tomto ohledu se tedy nemůže prosadit alternativní tvrzení stěžovatelů, že není zřejmé plnění ze strany vedlejší účastnice, případně že zastřeným faktickým plněním mělo být připojení pozemků stěžovatelů na kanalizaci a vodovod.
11. Z toho důvodu je také zjevně neopodstatněná námitka nedodržení pravidel pro změnu judikatury Nejvyššího soudu. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 1416/2005 totiž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je pro nedostatek svobody projevu vůle neplatná smlouva, jíž se vlastník pozemku zavázal poskytnout obci finanční dar určený na spolufinancování inženýrských sítí nezbytných pro výstavbu rodinného domku na tomto pozemku na základě sdělení, že bez uzavření darovací smlouvy mu nebude vydáno stavební povolení. Nedostatek svobody vůle Nejvyšší soud shledal v nátlaku vytvořené stanovením protiprávní podmínky: "Žalobce neměl právo vázat souhlas s připojením na veřejné řády jako nezbytnou podmínku vydání stavebního povolení na poskytnutí daru. ... Vůle dárců se utvářela pod tlakem okolností, jež jim hrozily, aniž měly zákonný podklad, a nikoliv svobodně." Takový skutkový závěr však obecné soudy v nynější věci neučinily - stěžovatelé neprokázali, že by je vedlejší účastnice donutila smlouvu uzavřít pod pohrůžkou nepřipojení pozemků na vodovod a kanalizaci, případně pohrůžkou nevydání některého z rozhodnutí podle stavebního zákona. Byl-li právní závěr v nynější věci zaujat na základě skutkového stavu odlišného právně relevantním způsobem od skutkového stavu v dřívější věci, nebyl rozhodující senát povinen předložit věc stěžovatelů velkému senátu Nejvyššího soudu.
12. S ohledem na zjištěný skutkový stav lze z ústavního hlediska akceptovat i právní závěry napadených rozhodnutí k možnému rozporu s pravidly zákona o vodovodech a kanalizacích. Zjevně totiž není kvalifikovaným způsobem vadný závěr, že se neužijí ustanovení o zákazu plateb za připojení na vodovod či kanalizaci tam, kde o platbu za připojení ve skutečnosti nešlo.
13. Ústavní soud také již opakovaně zdůraznil, že závěr o neplatnosti určitého právního úkonu pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu [nález sp. zn. II. ÚS 87/04 ze dne 6. 4. 2005 (N 75/37 SbNU 63)]. Zjevně neopodstatněnými proto soud shledal i zbylé námitky, jimiž se stěžovatelé domáhali prohlášení neplatnosti smlouvy pro údajný rozpor s pravidly upravujícími postavení obce v územním řízení a dotačními podmínkami.
14. Co se týče postavení obce v územním řízení, je zřejmé, že první věta §89 odst. 4 stavebního zákona ("Obec uplatňuje v územním řízení námitky k ochraně zájmů obce a zájmů občanů obce.") vymezuje okruh a povahu námitek, které může uplatnit obec a jež má stavební úřad zohlednit (srov. §89 odst. 3 ve znění od 1. 1. 2013, který výslovně stanoví, že "k námitkám, které překračují rozsah stanovený v odstavci 4, se nepřihlíží"). Toto ustanovení umožňuje státním orgánům získat poznatky o poměrech v dotčeném území a dalších skutečnostech relevantních pro územní řízení.
15. Nejde ovšem o zmocnění státních orgánů k přezkumu toho, zda uplatněné námitky skutečně odpovídají zájmům obce či jejích občanů. Takové hodnocení totiž náleží občanům obce, kteří jsou územním společenstvím s právem na samosprávu (čl. 100 odst. 1 Ústavy České republiky), nikoliv dozoru státu. Právě představitelé obce musí zvážit, jaký postup či kombinace postupů nejlépe odpovídá potřebám obce a jejích občanů. Za toto rozhodování nesou zejména politickou odpovědnost, přičemž platí, že občané jim svůj náhled na věc mohou představovat průběžně pomocí řady formalizovaných i neformalizovaných prostředků, nikoliv pouze v obecních volbách. Soupeření a střety různých zájmů občanů a celého obecního společenství musí být řešeny především politickými prostředky; ustanovení §89 stavebního zákona k tomu svým účelem zjevně neslouží. Nehledě na tento nedostatek dozorčího oprávnění, nejsou státní orgány ani uzpůsobeny pro takové komplexní hodnocení otázek povahy převážně politické (v nynější věci nemá okresní soud právní kritéria, podle kterých by nalézal, zda a do jaké míry smluvená platba za kladné vyjádření odpovídá "skutečnému zájmu" obce).
16. V projednávané věci se tyto závěry promítají tak, že platnost smlouvy uzavřené mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí nemůže být civilními soudy hodnocena s ohledem na to, zda závazek obce skutečně odpovídá jejím zájmům (či zájmům občanů). Stejně tak nebyl ve věci důvod, aby obecné soudy zjišťovaly dotační podmínky, podle nichž vedlejší účastnice údajně získala prostředky z fondu PHARE. Není totiž zřejmý a stěžovateli uplatněný důvod, proč by případné porušení povinností vedlejší účastnice ve vztahu k třetí osobě, mělo způsobit neplatnost smlouvy mezi vedlejší účastnicí a stěžovateli. V toto ohledu by tak šlo o provádění nadbytečného důkazu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)].
17. Tvrzení stěžovatelů, že bez podpisu smlouvy by nepochybně nezískali chtěné rozhodnutí podle stavebního zákona, nemá oporu ve skutkovém stavu zjištěném obecnými soudy. Stěžovatelé totiž netvrdili a neprokazovali, že vedlejší účastnice spornou platbou podmínila své vyjádření, které by mělo pro řízení podle stavebního zákona určující povahu (šlo by například o závazné stanovisko). I v ústavní stížnosti odkazovali na námitky obce, s nimiž se sice stavební úřad musí vypořádat, které ovšem jeho rozhodnutí závazným způsobem nepředurčují (srov. §89 odst. 5 stavebního zákona ve znění do 31. 12. 2012). V tomto ohledu tak Nejvyšší soud přiléhavě uzavřel, že sporná smlouva stěžovatelům sloužila jen ke zjednodušení postupu při prosazování jejich stavebního záměru.
18. Platí přitom, že v soukromoprávní sféře je třeba určitost právního úkonu posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu, přičemž pro interpretaci obsahu smluvního vztahu je rozhodující skutečná vůle obou smluvních stran v době uzavření smlouvy. V soukromém právu se uplatňuje zásada, že smlouvy mají být dodržovány, a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné. Smluvní strana si musí být vědoma své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemůže smlouvy uzavírat a později namítat jejich neplatnost podle své vlastní vůle [nález sp. zn. III. ÚS 3900/12 ze dne 28. 2. 2013 (N 36/68 SbNU 373)]. Pokud tedy stěžovatelé dobrovolně uzavřeli smlouvu s vedlejší účastnicí, aby si zjednodušili situaci, nelze hledat důvody pro její zneplatnění jen v tom, že stěžovatelé následně změnili náhled na to, co jim vyhovuje.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Shledal ji nepřípustnou ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 170/2011-387, neboť tento rozsudek byl Nejvyšším soudem zrušen a právně neexistuje (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016). Ve zbylé části ji Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu