ECLI:CZ:US:2017:1.US.357.17.1
sp. zn. I. ÚS 357/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Le Ha Nguyenové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4545/2016-107 ze dne 24. 1. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s principem rovnosti podle čl. 1 Listiny, dále právo na ochranu soukromí a na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
Z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud") domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti jakožto žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka tvrdila, že bylo zasaženo do jejích osobnostních práv, a to v souvislosti s trestním stíháním jejího otce vedeným pro návod ke zvlášť závažnému trestnému činu vraždy. Přestože byl otec stěžovatelky nakonec rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 12/2013 ze dne 22. 1. 2014 zproštěn obžaloby, jeho stíhání, probíhající od ledna do října roku 2013 dokonce vazebně, a s tím spojená medializace měla stěžovatelce způsobit trauma, stres a obavy o osud otce i celé rodiny.
Rozsudkem č. j. 28 C 162/2015-80 ze dne 15. 3. 2016 obvodní soud předmětnou žalobu zamítl a stěžovatelce uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí odvoláním ohledně částky 300 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení. Městský soud v Praze (dále též "městský soud") o něm rozhodl rozsudkem č. j. 29 Co 200/2016-97 ze dne 28. 7. 2016 tak, že rozsudek obvodního soudu v odvoláním vymezeném rozsahu potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který považoval žalobu za nedůvodnou pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky k jejímu podání. Obvodní soud posoudil nárok stěžovatelky dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, který ve svém §7 stanoví, že náhrady škody se může domáhat pouze účastník řízení nebo ten, s kým mělo být v řízení jako s účastníkem řízení jednáno. Protože stěžovatelka nebyla účastníkem trestního řízení vedeného vůči jejímu otci v žádné jeho fázi, ani za něj nehradila náklady trestního řízení, nemohla jí podle obvodního soudu vzniknout škoda, kterou by bylo možno dle zákona č. 82/1998 Sb. odškodnit. Městský soud se krom toho vypořádal i s námitkou stěžovatelky upozorňující na eventuální aplikaci obecných ustanovení občanského zákoníku o ochraně osobnosti. S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 a sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010 odvolací soud konstatoval, že pro subsidiární či analogické užití právní úpravy jiného odpovědnostního titulu není důvod za situace, kdy na náhradu nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci pamatuje speciální zákonná úprava odpovědnosti státu.
Stěžovatelka se dále obrátila na Nejvyšší soud. Ten však její dovolání napadeným usnesením č. j. 30 Cdo 4545/2016-107 ze dne 24. 1. 2017 odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že městský soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která otázky položené stěžovatelkou opakovaně vyřešila. Nejvyšší soud zmínil jmenovitě svůj rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4118/2015 ze dne 27. 9. 2016, ve kterém se uvádí, že jakkoli byla v minulosti odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku, byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 ze dne 11. 5. 2011 (uveřejněným pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle tohoto rozhodnutí nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň úpravou speciální v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.
Toliko proti rozhodnutí dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost. Porušení svého základního práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje ve skutečnosti, že obecné soudy dříve v obdobných případech odškodnění přiznávaly a jí se ho naopak nedostalo. V daném směru stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1200/09 ze dne 23. 3. 2010 (N 64/56 SbNU 729), ve kterém se tehdejší navrhovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené jemu a jeho rodině nezákonným trestním stíháním skrze ustanovení o ochraně osobnosti, v čemž mu bylo částečně vyhověno. Podle stěžovatelky odporují rozhodnutí obecných soudů vydaná v její kauze základním principům práva a spravedlnosti, zejména principu lex specialis derogat legi generali. Stěžovatelka zastává názor, že absence speciální úpravy má vést k aplikaci obecných předpisů. Obecné soudy naproti tomu dospěly k závěru, že její nárok nelze podřadit pod zákon č. 82/1998 Sb., a to z ryze formálních důvodů, načež současně odmítly nahlížet na předmětný spor optikou ochrany osobnosti upravené v občanském zákoníku. Takové zhodnocení věci zcela popírá shora zmiňovaný princip, je nelogické, formalistické a "urážející obyčejné lidské cítění". Stěžovatelka si v této souvislosti klade otázku, jak je možné, že obžalovaný, který byl pravomocným rozsudkem zproštěn obžaloby, má právo na to, aby byl odškodněn za nezákonné trestní stíhání v podobě zásahu do osobnostních práv, zatímco osoba jemu blízká, která s obžalovaným žije a sdílí jeho obavy, nemá nárok žádný. Podle ní jde o nedůvodnou diferenciaci mezi osobami práva, které jsou stejně postiženy. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka cituje definici osoby blízké, zakotvenou v ustanovení §125 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, k čemuž dodává, že neuznání nároku na náhradu nemajetkové újmy osobě blízké, míněno stěžovatelce, byla soudy popřena existence takové osoby ve smyslu uvedeného ustanovení. Narušení předvídatelnosti práva dovozuje stěžovatelka konečně též z toho, že projednávaná věc byla přidělena nezákonnému soudci, respektive senátu obvodního soudu 28 C, jenž se specializuje na ochranu osobnosti, zatímco její nárok byl posouzen podle zákona č. 82/1998 Sb.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky i obsah přiloženého spisového materiálu, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že předložený stížnostní návrh se jak charakterem dotčené materie, tak především vymezením stížnostních námitek, v podstatné části identifikuje s ústavními stížnostmi, které Ústavní soud již dříve usneseními sp. zn. III. ÚS 1800/17 ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 533/17 ze dne 11. 4. 2017 a sp. zn. III. ÚS 3754/16 ze dne 24. 1. 2017 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl. Jelikož Ústavní soud nemá ani v nyní posuzované věci žádný důvod se od citovaných usnesení odchýlit, v podrobnostech na jejich odůvodnění odkazuje.
Jen ve stručnosti lze poznamenat, že Ústavní soud shledává napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavně konformní. Dovolací soud v něm náležitým způsobem objasnil, proč dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z ústavněprávního hlediska obstojí i Nejvyšším soudem provedený výklad problematiky odpovědnosti státu, který Ústavní soud v minulosti opakovaně aproboval, nepovažujíce v případech podobných tomu stěžovatelčinu postup podle občanského zákoníku za možný. Okruh osob, kterým je odškodnění poskytováno, je zákonem č. 82/1998 Sb. výslovně stanoven (interpretatio stricta), a dále jej rozšiřovat použitím obecné právní úpravy (představované občanským zákoníkem) nelze (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3754/16 ze dne 24. 1. 2017). Předmětný závěr není způsobilá zvrátit ani stěžovatelkou namítaná protiústavnost postupu obecných soudů spočívající v tom, že podobné nároky byly v některých případech odškodněny. Samotná rozdílná rozhodovací praxe soudů, na kterou stěžovatelka upozorňuje a které se v soudní praxi nelze nikdy zcela vyhnout, ústavní nárok na rozhodnutí obdobné některému z rozhodnutí již vydaných zakládat nemůže. Řečené platí zvláště za situace, je-li rozhodovací praxe protichůdná, což korespondovalo se stavem před přijetím sjednocujícího rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 ze dne 11. 5. 2011. Za nepřiléhavý je pak nutno označit odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1200/09 ze dne 23. 3. 2010 (N 64/56 SbNU 729), neboť v něm zahrnuté úvahy vycházely z odlišné právní reality. Konkrétně reflektovaly skutečnost, že zákon č. 82/1998 Sb. až do nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. vůbec neupravoval náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Co se týče námitky, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce, tato sice nespadá pod dovolací důvod, a nebylo tedy na stěžovatelce, aby ji uplatnila v řízení dovolacím, měla tak však učinit v průběhu odvolacího řízení či v žalobě pro zmatečnost [§229 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů], což se dle dostupného spisového materiálu nestalo. Uvedené znamená, že námitka je v řízení před Ústavním soudem nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Zbývá uzavřít, že stěžovatelka porušení jí zmiňovaných ústavně zaručených práv neprokázala. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu