ECLI:CZ:US:2017:1.US.3570.16.1
sp. zn. I. ÚS 3570/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., t. č. Věznice Hradec Králové - Pouchov, Vážní 903, Hradec Králové 7, zastoupeného Mgr. Tomášem Radou, advokátem se sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. srpna 2016 č. j. 6 Co 1442/2016-574, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a R. K., a nezletilých M. K., B. K. a S. K., jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. října 2016, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také porušení práv zaručených čl. 7, 8 a 9 Úmluvy o právech dítěte.
2. Okresní soud v Českých Budějovicích vedl řízení o návrhu otce (stěžovatele), který je ve výkonu trestu odnětí svobody, na úpravu styku s jeho nezletilými dětmi a následném návrhu matky (vedlejší účastnice řízení) na zákaz styku otce s nezletilými. Rozsudkem ze dne 29. dubna 2016 č. j. 26 P 11/2015-542 zamítl návrh matky na zákaz styku otce s nezletilými. Matce uložil povinnost předávat nezletilým dětem poštovní zásilky od otce, vždy do každého posledního dne v měsíci. Zamítl návrh otce, aby matka byla povinna dbát na to, aby nezletilé děti pravidelně reagovaly na jeho korespondenci, a aby byla povinna umožnit dětem odesílat mu poštovní zásilky. Matce dále uložil povinnost zasílat otci písemně informace o zdravotním stavu nezletilých dětí, jejich zájmových kroužcích a prospěchu ve škole nejpozději do 31. července a 28. února každého roku.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. srpna 2016 č. j. 6 Co 1442/2016-574 změnil rozsudek okresního soudu tak, že matce uložil povinnost předávat nezletilým dětem poštovní zásilky od otce nejpozději vždy do posledního dne v měsíci a otci uložil zasílat poštovní zásilky nezletilým dětem nejvýše dvakrát v měsíci o maximálním rozsahu dvou stran. Koliznímu opatrovníkovi nezletilých dětí, Magistrátu města České Budějovice, uložil povinnost jedenkrát za šest měsíců u nezletilých dětí ověřit, že jim byly matkou předány písemné zásilky od otce. Matce uložil zasílat písemné informace o zdravotním stavu dětí včetně kontaktní adresy jejich ošetřujícího pediatra a jeho případné změně, o zájmových kroužcích a prospěchu ve škole včetně kontaktní adresy školy a její případné změny nejpozději do 31. července a 28. února každého roku.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že je svou vinou více než tři roky ve výkonu trestu odnětí svobody a po tuto dobu neviděl své děti a neměl o nich žádnou zprávu. Jeho snaha o komunikaci s matkou dětí či s nezletilými dětmi funguje pouze jednostranně, od něj k matce. Matka na dopisy neodpovídá a dětem je nepředává. Stěžovatele nerespektuje a o ničem jej dlouhodobě neinformuje. Nežádá jeho názor ani ve významných záležitostech a děti vůči němu ovlivňuje. Odkázal na znalecký posudek provedený před okresním soudem, podle něhož znalkyně vůči němu neshledala žádná negativní zjištění, na druhou stranu zjistila, že děti o něm přebírají názory a stanoviska, přičemž se nabízí, že je přebírají od matky. V návaznosti na tento posudek se stěžovateli jeví rozsudek krajského soudu v rozporu s občanským zákoníkem, Listinou i Úmluvou o právech dítěte. Považuje jej za nevykonatelný, neukládající matce žádné vynutitelné povinnosti. Nevylučuje, že matka dětem dopisy nepřečte nebo jim je po předání bez otevření neodejme. Nezaručuje stěžovateli, že děti budou matkou vedeny k tomu, aby otci napsaly. Soud měl dle stěžovatele matce uložit, aby děti byly se stěžovatelem v písemném styku a aby matka se stěžovatelem spolupracovala. Je přesvědčen, že byl rozsudkem krajského soudu odříznut od téměř všech rodičovských práv, že si soud zjednodušeně vyložil zájem dětí a že rozsudek postrádá náležité odůvodnění.
II.
Vlastní posouzení
5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, však zhodnotil, že je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
7. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.
8. Stěžovatel předně považoval napadený rozsudek krajského soudu za nedostatečně odůvodněný a nevykonatelný. Z rozsudku krajského soudu vyplývá, že soud vycházel z provedeného dokazování okresního soudu, které považoval za velmi podrobné, a ztotožnil se i s jeho závěry. Upřesnil výroky okresního soudu právě proto, aby zajistil vykonatelnost těchto výroků. Z téhož důvodu uložil koliznímu opatrovníkovi, aby zajistil kontrolu povinnosti matky k předávání korespondence dětem. Zároveň rozšířil povinnost matky tak, aby stěžovateli předávala i kontaktní údaje na pediatra dětí a školu, kterou navštěvují. S ohledem na rozsah odůvodnění rozsudku okresního soudu považuje Ústavní soud za dostatečné, odkázal-li krajský soud zčásti na toto odůvodnění a sám pak úvahy okresního soudu dále rozvedl.
9. Namítá-li stěžovatel, že nelze zaručit, že matka dětem jeho dopisy skutečně předá či přečte (nejmladší dítě však již bude mít devět let), je toto jeho tvrzení v rozporu s tím, že soud Magistrátu města České Budějovice uložil, aby výkon povinností matky kontroloval. Stěžovatel se v této souvislosti rovněž obrátil dopisem přímo na soudce zpravodaje a poukazoval na to, že se mu jeden dopis vrátil jako nedoručený. Sám ale současně uvedl, že již pověřil svého zástupce, aby o nepřevzatém dopise uvědomil Okresní soud v Českých Budějovicích. Právě tento soud může znovu rozhodnout o úpravě styku stěžovatele s jeho dětmi při jakékoli změně poměrů (včetně případného propuštění stěžovatele z věznice) a rozšířit či vynucovat povinnosti matky v případě, že již uložené povinnosti nebude plnit.
10. Krajský soud konečně zohlednil názor znalkyně v tom, že děti nelze ke kontaktu s otcem nutit. Proto matce neuložil, aby dohlížela na to, že děti budou stěžovateli na jeho dopisy odpovídat. I tento závěr krajský soud odůvodnil a Ústavní soud nemá za to, že v něm bylo možné spatřovat protiústavní zásah do práv stěžovatele. Ze znaleckého posudku zároveň vyplynulo, že děti mají na stěžovatele i vlastní negativní vzpomínky vyplývající z dřívějšího konfliktního soužití rodičů. Neplatí tedy, že by z posudku vůči stěžovateli neplynula žádná negativní zjištění a že by všechny negativní pocity dětí byly způsobovány matkou, byť tyto pocity dle znaleckého posudku oživuje svými interpretacemi.
11. Ústavní soud tak neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nedostatečně odůvodněno nebo že by v něm bylo možné spatřovat svévoli nebo jiný kvalifikovaný exces, který by vedl k protiústavnímu zásahu do základních práv stěžovatele. Neshledal tedy ani zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, do práva na rodinný život a práv rodičů dle čl. 10 odst. 2 a 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, případně čl. 9 odst. 4 Úmluvy o právech dítěte.
12. Pokud jde o tvrzená porušení ustanovení Úmluvy o právech dítěte upravujících práva dětí, Ústavní soud nejprve konstatuje, že je povolán i povinen zabývat se zájmem a právy dotčených nezletilých dětí, to mu ukládá jak český ústavní pořádek, tak právě Úmluva o právech dítěte (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1176/16, bod 11). V projednávané věci je však zřejmé, že obecné soudy rozhodovaly s ohledem na zájem dětí spočívající ve styku, byť písemném, s jejich biologickým otcem, a neporušily tak žádné ústavně zaručené právo stěžovatele ani jeho dětí a zájem dětí ve svém rozhodování zohlednily.
13. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu