ECLI:CZ:US:2017:1.US.3579.15.1
sp. zn. I. ÚS 3579/15
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudkyně Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) a soudce Tomáše Lichovníka - ze dne 19. září 2017 sp. zn. I. ÚS 3579/15 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Miloslava Zwiefelhofera, soudního exekutora, se sídlem Strojírenská 47/18, Praha 5 - Zličín, právně zastoupeného JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, advokátem, se sídlem Plánická 171, Klatovy, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. 10. 2015 č. j. 35 Co 275/2015-66 včetně doplňujícího usnesení ze dne 11. 11. 2015, kterým bylo rozhodnuto o vydání celé částky vymožené stěžovatelem v exekučním řízení do majetkové podstaty povinného, a to bez odečtení nákladů exekuce, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníka řízení a Dopravního podniku měst Liberce a Jablonce nad Nisou, a. s., se sídlem Mrštíkova 3, Liberec 3, Insolvency Project, v. o. s., insolvenčního správce, se sídlem Dukelská třída 15, Hradec Králové, a Ladislava Baloga jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. 10. 2015 č. j. 35 Co 275/2015-66 včetně doplňujícího usnesení ze dne 11. 11. 2015 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. 10. 2015 č. j. 35 Co 275/2015-66 včetně doplňujícího usnesení ze dne 11. 11. 2015 se ruší.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel se domnívá, že uvedeným soudním rozhodnutím včetně doplňujícího usnesení došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovnost v řízení zaručeného ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále je stěžovatel přesvědčen, že v jeho případě došlo k porušení ustanovení čl. 9 odst. 1 Listiny zakazujícího podrobení nuceným pracím nebo službám a ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, neboť se domnívá, že byl nucen provádět exekuci fakticky bez odměny, a byl tak podroben nucené práci (službě).
2. Z ústavní stížnosti, doplněné dalšími podáními, napadaného usnesení a spisu vedeného stěžovatelem jakožto soudním exekutorem pod sp. zn. 144 EX 7145/11 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Stěžovatel byl pověřen provedením exekuce podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 4. 2011 č. j. 24 EC 67/2009-29 a na základě usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 7. 2011 č. j. 62 EXE 5186/2011-10 ve prospěch oprávněného, vedlejšího účastníka, Dopravního podniku měst Liberce a Jablonce nad Nisou, a. s., (dále jen "vedlejší účastník - dopravní podnik") proti povinnému, vedlejšímu účastníkovi (dále jen "vedlejší účastník - povinný"), Ladislavu Balogovi. V průběhu exekučního řízení stěžovatel zjistil, že v posuzované exekuční věci existuje překážka pro provedení exekuce dle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "insolvenční zákon"), neboť vůči vedlejšímu účastníkovi - povinnému bylo dne 10. 11. 2014 zahájeno insolvenční řízení a byl mu ustanoven insolvenční správce (dále jen "vedlejší účastník - insolvenční správce"). Od vedlejšího účastníka - povinného byla v exekučním řízení vymožena částka 15 237,9 Kč, z toho bylo 7 737,94 Kč vyplaceno vedlejšímu účastníkovi - dopravnímu podniku. Dále stěžovatel rozhodl usnesením ze dne 28. 5. 2015 č. j. 144 EX 7145/11-53 tak, že dle ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční řád") se z dosavadního výtěžku exekučního řízení odečítá částka 7 500 Kč určená k úhradě nákladů exekuce (výrok I) a zbývající částka ve výši 0 Kč se vydává vedlejšímu účastníkovi - insolvenčnímu správci (výrok II). Částka ve výši 7 737, 94 Kč již byla uhrazena vedlejšímu účastníkovi - dopravnímu podniku.
4. Proti pravomocnému rozhodnutí stěžovatele podal vedlejší účastník - insolvenční správce odvolání, na základě kterého krajský soud ústavní stížností napadaným usnesením změnil rozhodnutí stěžovatele tak, že z vymožené částky 15 237,94 Kč se neodečítají náklady exekuce 7 500 Kč a tato částka se vydává vedlejšímu účastníkovi - insolvenčnímu správci. V odůvodnění ústavní stížností napadaného usnesení krajský soud uvedl, že podle gramatického výkladu ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu by si exekutor měl odečíst nejprve své náklady vzniklé mu v exekuci a teprve poté vydat zbytek vymoženého plnění insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty. Takovýto postup však současně označil za rozporný se zásadami insolvenčního řízení. Pokud by došlo k odečtení nákladů exekuce, jednalo by se o nepřípustné zvýhodnění stěžovatele oproti ostatním věřitelům vedlejšího účastníka - povinného, což krajský soud dokládá odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněné pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Krajský soud proto uzavírá, že z vymožené částky v dosavadním průběhu exekuce nelze odečíst náklady vzniklé soudnímu exekutorovi a také vymožená částka 7 500 Kč musí být vydána insolvenčnímu správci povinného ve prospěch majetkové podstaty. Krajský soud následně doplnil dne 11. 11. 2015 napadené usnesení o výrok, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi - insolvenčnímu správci náklady odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč.
II. Argumentace stěžovatele
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve argumentuje proti doplňujícímu usnesení krajského soudu. Udává, že neměl žádnou možnost se k návrhu vedlejšího účastníka - insolvenčního správce na vydání doplňujícího usnesení vyjádřit, neboť mu tento návrh nebyl k vyjádření předložen. Dále stěžovatel připomíná, že v posuzované věci vystupuje nikoliv jako účastník řízení, ale jako úřední osoba, na kterou byla zákonem přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí. Proto krajský soud neměl rozhodovat o nákladech odvolacího řízení, neboť při rozhodování o vydání výtěžku insolvenčnímu správci se o nákladech řízení zásadně nerozhoduje.
6. Stěžovatel shledává názor krajského soudu, že soudní exekutor je povinen přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení, v rozporu se svými základními právy a svobodami. Výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 považuje za nesprávné, tj. nezákonné a protiústavní. Nepovažuje je za pramen práva, a to zejména v tom ohledu, že je v rozporu s výslovným zněním ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu. Dále stěžovatel uvádí, že pokud by měl uplatnit postup předvídaný krajským soudem, nemohl by se domoci uhrazení svých pohledávek, neboť k vydání výtěžku exekuce dochází až po uplynutí lhůty stanovené soudem k podání přihlášek v insolvenčním řízení. Dále ve své ústavní stížnosti uvádí, že soudní exekutor není věřitelem povinného, ale je osobou, které stát svěřil výkon pravomocí definovaných exekučním řádem, přičemž mu za vykonanou činnost náleží úplata podle ustanovení §3 odst. 1 exekučního řádu. Proto považuje postup krajského soudu, který neaplikoval ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu, za postup contra legem.
7. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 7. 12. 2015 stěžovatel uvádí, že krajský soud při svém rozhodování vůbec nepřihlédl ke zvláštnímu postavení soudního exekutora. Navíc jeho postup je dle názoru stěžovatele v rozporu s ustanovením §5 písm. c) insolvenčního zákona, podle kterého nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce. V tom stěžovatel spatřuje rozpor ústavní stížností napadeného usnesení s ústavně zaručeným právem stěžovatele vlastnit majetek. Domnívá se, že je v rozporu s principy spravedlnosti, aby poté, co soudní exekutor svojí činností alespoň částečně vymohl nějakou částku, za tuto svou činnost nedostal zaplaceno, zatímco insolvenční správce, který má ve skutečnosti obdobné postavení v insolvenčním řízení, by z částky, kterou vymohl soudní exekutor, svou odměnu z této částky získal.
8. V podání ze dne 27. 9. 2016 stěžovatel připomíná Ústavnímu soudu jeho nález sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016 (N 166/82 SbNU 609) a žádá, aby v jeho případě bylo rozhodováno v souladu s tímto nálezem.
III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení
9. Soudce zpravodaj podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejším účastníkům řízení.
10. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na své rozhodnutí a jeho důvody. Dále připomněl, že při svém rozhodování vycházel z tehdejšího výkladu přijímaného soudní praxí. Vedlejší účastník - insolvenční správce, vedlejší účastník - dopravní podnik a vedlejší účastník - povinný možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužili. Vedlejší účastník - dopravní podnik se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.
11. Vyjádření účastníka řízení Ústavní soud stěžovateli k replice nezasílal, neboť se v něm jen odkazuje na napadané rozhodnutí a nevnáší do posuzovaného případu nové skutečnosti či právní úvahy.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a na základě úvah vyjádřených v bodech 13 až 15 dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. V prvé řadě Ústavní soud posuzoval, zda ústavní stížnost byla podána stěžovatelem oprávněným podat ústavní stížnost, tedy disponujícím aktivní stížnostní legitimací. Ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu předpokládá, že ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod může být podána fyzickou nebo právnickou osobou, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 [(ST 23/42 SbNU 545), všechna zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz] Ústavní soud konstatoval, že je nezbytné odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy exekutor vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení, a v těchto případech tedy i subjektem, který může být v postavení účastníka řízení před Ústavním soudem (viz bod 7 stanoviska). Při posuzování aktivní legitimace stěžovatele je nutné také zdůraznit, že podle ustanovení §3 exekučního řádu exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu. Tím je zákonem určený nárok, který - v případech spojených s odměnou exekutora - dává exekutorovi aktivní legitimaci v řízeních o ústavní stížnosti. K podobnému závěru dospěl Ústavní soud i např. v nálezech sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016 (N 166/82 SbNU 609) a sp. zn. IV. ÚS 2264/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 11/84 SbNU 147) nebo sp. zn. I. ÚS 2898/16 ze dne 21. 2. 2017 (N 32/84 SbNU 381) a sp. zn. III. ÚS 1731/16 ze dne 18. 7. 2017 (N 126/86 SbNU 161). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je soudní exekutor subjektem oprávněným podat ústavní stížnost.
14. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti - zejména v části, ve které napadá doplňující usnesení ze dne 11. 11. 2015 - zdůrazňuje, že vystupuje jako úřední osoba, a nikoli jako účastník řízení. Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by nebyl subjektem nadaným aktivní legitimací k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud však tuto argumentaci stěžovatele nesdílí, neboť podstata posuzovaného případu je od podstaty akcentované stěžovatelem v tomto bodě odlišná.
15. Dalším nezbytným předpokladem meritorního zkoumání dané věci je vyloučení tzv. bagatelnosti věci. Bagatelnosti případu, včetně její právní hranice, se Ústavní soud obsáhle věnoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89). V tomto řízení, které se vede pro částku 2 475 Kč, je zcela mimo pochybnost, že se jedná o bagatelní částku. Bylo tedy nezbytné, aby došlo současně ke splnění dalších podmínek identifikovaných Ústavním soudem v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 (tj. jedná se o natolik intenzivní zásah, že ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny vyvolává kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody, případně má konkrétní přezkum zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů). Tyto podmínky však v posuzovaném případě splněny nejsou. Přestože Ústavní soud dospěl k závěru o zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, nejedná se o kolizi se samotnou podstatou zasaženého základního práva a svobody. Vzhledem k tomu, že podobnými případy se Ústavní soud již zabýval (viz bod 18), nelze ani konstatovat, že by daná otázka nebyla Ústavním soudem doposud vyřešena. Ústavní soud však může provést meritorní přezkum také v případech, kdy je dotčená částka způsobilá citelně zasáhnout životní situaci stěžovatele (např. z hlediska jeho celkových sociálně-finančních poměrů), jak plyne z nálezu sp. zn. II. ÚS 262/16 ze dne 13. 12. 2016 (N 241/83 SbNU 747). Ani tato podmínka v projednávaném případě splněna není. Ústavní soud se proto přiklonil ke stanoviskům vyjádřeným v nálezu sp. zn. II. ÚS 1189/15 ze dne 13. 12. 2016 (N 240/83 SbNU 739) a nálezu sp. zn. III. ÚS 2857/15 ze dne 24. 5. 2017 (N 88/85 SbNU 495), tedy že se věc jeví z hlediska zachování ústavnosti natolik významná, že určitým způsobem přesahuje její individuální rozměr a případnou námitku "bagatelnosti". Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že je namístě provést meritorní přezkum, byť se jedná o relativně marginální částku.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K tomu má pravomoc, pouze pokud obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzické či právnické osoby, aniž by respektovaly ústavní pořádek České republiky, včetně relevantních mezinárodních závazků právní povahy. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
17. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je rozpor mezi výkladem ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu zastávaným stěžovatelem a krajským soudem. Tento rozpor se následně v aplikaci tohoto ustanovení projevuje v otázce, zda je soudní exekutor povinen vydat insolvenčnímu správci celé vymožené plnění, včetně odečtených nákladů exekuce s tím, že exekutor své náklady přihlásí v insolvenčním řízení, což je názor zastávaný krajským soudem, anebo vymožené plnění snížené o náklady exekuce; tento názor zastává stěžovatel. Krajský soud svůj názor opírá o shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. V něm Nejvyšší soud uvedl, že v takových případech dochází ke konkurenci dvou zákonných ustanovení: ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu a ustanovení §5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona. Pokud tedy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku, či její část, vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení a tuto pohledávku je dle názoru Nejvyššího soudu povinen řádně přihlásit do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce. Tak jako ostatní věřitelé - v opačném případě by dle stanoviska Nejvyššího soudu došlo k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z věřitelů úpadce. Z těchto důvodů je Nejvyšší soud přesvědčen, že nelze aplikovat ustanovení §46 odst. 7 věty druhé exekučního řádu v jeho doslovném znění.
18. Uvedeným rozporem a ústavní konformitou jeho řešení obecnými soudy se Ústavní soud již zabýval v několika nálezech. Ochranu základních práv soudním exekutorům přiznal Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016. V tomto nálezu konstatoval, že dosavadní praxe obecných soudů odkázat soudní exekutory k přihlášce svých nákladů do insolvenčního řízení je protiústavní; obecné soudy se dle jeho názoru neřídily obecnými výkladovými pravidly a svůj postup dostatečně neodůvodnily. Podobný závěr vyslovil Ústavní soud i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2264/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 11/84 SbNU 147). I v něm ve vztahu exekučního řádu a insolvenčního zákona zdůrazňuje nezbytnost použití obecných interpretačních pravidel a aplikoval zásady lex posterior derogat legi priori a lex specialis derogat legi generali. Ustanovení exekučního řádu je pozdější (posterior) a speciální (specialis). Ústavní soud dále argumentuje tím, že není správné, aby insolvenční správce měl zaručenu náhradu nákladů, a soudní exekutor nikoli. Ústavní soud to považuje za neodůvodněnou nerovnost. Velmi podobná je argumentace v nálezu sp. zn. I. ÚS 2898/16 ze dne 21. 2. 2017 (N 32/84 SbNU 381). V nálezu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1731/16 Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy nerespektovaly kogentní normu obsaženou v §46 odst. 7 exekučního řádu, svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily a tím ze svých rozhodnutí učinily projev libovůle.
19. Ústavní soud opakovaně dospěl k závěru, že exekutor je oprávněn z částky vymožené v rámci exekuce odečíst náklady exekuce v tom smyslu, že si je ponechá a do insolvenčního řízení vydá vymožené plnění snížené o tyto náklady. V těchto případech proto není povinen přihlásit svou pohledávku, tj. náklady exekučního řízení, do insolvenčního řízení. Ústavní soud se v těchto případech přidržel jazykového výkladu ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu, neboť neshledal, že by pro odchýlení se od jednoduchého jazykového výkladu existoval dostatečný důvod. Ustanovení §46 odst. 7 věty druhé exekučního řádu zní: "Insolvenčnímu správci ... exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění ..."
20. V nyní posuzovaném případě krajský soud své rozhodnutí také odůvodňuje odkazem na již několikrát citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. Jak již Ústavní soud uvedl ve shora citovaných nálezech, odůvodnění tohoto rozhodnutí je velmi schematické a Nejvyšší soud se bez zjevného důvodu odchyluje od textu právního předpisu, aniž však pro svůj závěr uvádí dostatečné argumenty. Reprodukce takového postupu v rozhodovací praxi obecných soudů je pak dle názoru vysloveného ve shora citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1731/16 v rozporu se zákonným ustanovením, což - při absenci dostatečné argumentace - je nepřípustnou svévolí porušující právo stěžovatele na spravedlivý proces, jakož i princip vázanosti soudce zákonem. Pro shrnutí dosavadní praxe Ústavní soud uvádí, že tento právní názor dále uplatnil Nejvyšší soud například ve svém usnesení ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. 20 Cdo 2272/2016 nebo v usnesení ze dne 18. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1721/2016. Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích odvolává na shora citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, aniž by svou argumentaci prohloubil. K revizi této praxe došlo až po intervenci Ústavního soudu například v usnesení ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3541/2016 a je patrné, že Nejvyšší soud svou rozhodovací praxi změnil. Ústavní soud připomíná, že usnesení sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 není v nyní posuzovaném případě předmětem meritorního ústavního přezkumu a ani v minulosti jím nebylo. Vzhledem k důrazu, který na ně obecné soudy kladou, je Ústavní soud nemůže pominout.
21. Na závěrech učiněných ve shora citovaných nálezech nemá Ústavní soud důvod cokoli měnit a přidrží se jich i v nyní posuzovaném případě. Pouze pro doplnění uvádí, že obecné soudy zcela pominuly znění ustanovení §5 písm. d) insolvenčního zákona: podle něj je možné, aby věřitelé uspokojovali své pohledávky i mimo insolvenční řízení, pokud jim to umožní zákon. Při využití presumované konzistentnosti normativního textu lze říci, že dle textu insolvenčního zákona, i příslušného ustanovení, je rozdíl mezi souslovím "tento zákon", resp. "tohoto zákona", což je insolvenční zákon, a "zákon", což je jiný zákon než insolvenční zákon. Tímto jiným zákonem je bezpochyby i exekuční řád. Není proto nutné aplikovat žádná zvláštní výkladová pravidla, a exekutor je tedy povinen vydat výtěžek exekuce do insolvenčního řízení, avšak je oprávněn si předtím odečíst náklady provedené exekuce, které nepřihlásí do insolvenčního řízení, ale ponechá si jejich náhradu.
22. Ústavní soud uzavírá, že nepochybně mohou nastat situace, v nichž je nezbytné odchýlit se od znění normativního textu. Takový postup ovšem musí být dostatečně odůvodněn a v odůvodnění mu musí soudy věnovat dostatečný prostor. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není. Jak bylo uvedeno výše, insolvenční zákon mezi jednu ze zásad řadí i možnost věřitele postupovat mimo insolvenční řízení [viz ustanovení §5 písm. d) insolvenčního zákona], pokud to umožní jiný zákon - v tomto případě exekuční řád. Není tak nutné aplikovat specifické výkladové metody, stačí dodržet znění zákona a jím předepsané postupy. Opačný postup, uplatněný v posuzovaném případě krajským soudem, je v rozporu s postupem stanoveným zákonem.
23. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelovy námitky jsou opodstatněné a důvodné. Proto Ústavní soud podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky uzavřel, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu i princip vázanosti soudce zákonem, jelikož obecné soudy nerespektovaly vzájemný vztah insolvenčního zákona a exekučního řádu plynoucí z ustanovení §5 písm. d) insolvenčního zákona a ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu. Napadené usnesení krajského soudu je vzhledem k tomu nedostatečně zdůvodněno a v kontextu právní úpravy projevem svévole, neboť bez zjevného důvodu nerespektuje všeobecně závaznou zákonnou právní úpravu. Krajským soudem uplatněný postup je v rozporu s právem stěžovatele na soudní ochranu podle ustanovení čl. 36 odst. Listiny.
24. Stěžovatel dále namítal rozpor postupu krajského soudu se svými dalšími zaručenými základními právy a svobodami, konkrétně s právem na rovnost v řízení zaručenou ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny, právem nebýt podroben nuceným pracím nebo službám (ustanovení čl. 9 odst. 1 Listiny) a právem na ochranu vlastnického práva, včetně zákazu omezení vlastnického práva bez splnění Listinou stanovených podmínek (ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny). Co se týče rovnosti, pak se tato námitka stěžovatele zcela míjí s podstatou projednávaného případu. Přestože Ústavní soud se těmito úvahami okrajově zabýval ve shora citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2264/16, nelze bez dalšího říci, že by v podobných případech docházelo k popření principu rovnosti. Tyto úvahy však nejsou pro posuzovaný případ relevantní: srovnávat postavení exekutora a insolvenčního správce bez dalšího nelze, neboť k tomu chybí relevantní kritéria srovnání. Nepřípadný je i odkaz na zákaz nucených prací a služeb a ochranu vlastnického práva. Ústavní soud již ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 upozornil na riziko neuspokojení zákonem daných nároků. V této souvislosti je možno poukázat na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii ze dne 23. 11. 1983, č. stížnosti 8919/80, citovaný plénem Ústavního soudu, případně rozsudek ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku ze dne 18. 1. 2012, č. stížnosti 31950/06. O nucenou práci či službu by šlo v případech, kdy by byla splněna podmínka nespravedlivého nátlaku na obecný či konkrétní výkon činností exekutora. V nyní posuzovaném případě tato podmínka rovněž splněna není.
25. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil usnesení krajského soudu ze dne 7. 10. 2015 č. j. 35 Co 275/2015-66, stíhá tento závěr i doplňující usnesení ze dne 11. 11. 2015. Přestože Ústavní soud nesdílí argumentaci stěžovatele o tom, že je úřední osoba (tedy osoba bez aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti), doplňující usnesení postrádá bez usnesení, které doplňuje, smysl, a Ústavní soud tak realizoval svou pravomoc podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
26. Jako obiter dictum Ústavní soud připomíná závěr vyslovený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1. 7. 2016 (N 123/82 SbNU 25). Protiústavní postup obecného soudu totiž nemůže po kasačním zásahu vést k postihu vedlejšího účastníka - povinného a založit mu další povinnost i v případě, že soud schválil oddlužení podle ustanovení §404 a násl. insolvenčního zákona. Krajský soud je vždy povinen chránit základní práva a svobody nejen účastníků řízení, ale i dalších dotčených osob.
27. S ohledem na výše popsaný nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele na soudní ochranu zaručených ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení principu vázanosti soudce zákony podle ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky Ústavní soud ústavní stížností napadená usnesení krajského soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
28. Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (viz ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu).