ECLI:CZ:US:2017:1.US.3580.17.1
sp. zn. I. ÚS 3580/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. G., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 8. 2017 č. j. 4 Tdo 927/2017-59, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017 č. j. 3 To 450/2016-914 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2016 č. j. 2 T 119/2016-772, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel poukazuje na porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2016 č. j. 2 T 119/2016-772 uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku pod bodem č. 1, zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), e) trestního zákoníku pod bodem č. 2, přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku pod bodem č. 2, přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku pod bodem č. 3 a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku pod bodem č. 3, za což mu byl uložen podle §175 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pět a půl roku. Dále byl stěžovateli uložen podle §80 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené Fakultní nemocnici Hradec Králové, IČ 00179906, škodu ve výši 1.422 Kč a poškozené fyzické osobě ve výši 41.650 Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to do všech jeho výroků, podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 2. 2017 č. j. 3 To 450/2016-914 rozhodl tak, že změnil výrok o trestu vyhoštění tak, že jej uložil pouze na dobu osmi let. Proti rozsudku soudu druhého stupně, a to do všech jeho výroků, podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 22. 8. 2017 č. j. 4 Tdo 927/2017-59 podané dovolání odmítl.
3. Podle stěžovatele obecné soudy při svém rozhodování nevzaly v potaz rozhodovací praxi Ústavního soudu a tak zatížily řízení vadou, která má za následek zásah do stěžovatelových základních práv. K trestu vyhoštění stěžovatel uváděl již v řízení před obecnými soudy, že má v České republice povolen trvalý pobyt, současně zde má jediné pracovní a sociální zázemí, má zde družku a dítě, a proto uložení trestu vyhoštění je v rozporu se zájmem na spojování rodin, neboť svou jedinou rodinu a své zázemí má pouze na území České republiky. Stěžovatel tvrdí, že krom hlubokého vztahu s matkou a bratrem, je otcem nezletilého dítěte, jehož matka však nechce připustit, aby po dobu výkonu trestu odnětí svobody byl zapsán jako otec dítěte. Pro zachování korektních vztahů mezi nimi stěžovatel nehodlá se svého otcovství domáhat soudní cestou. Obecné soudy pak podle stěžovatele nereflektovaly některé kruciální aspekty v obhajobě stěžovatele, například to, že se stěžovatel k některým ze skutků mu kladeným za vinu doznal. Zkrátí-li obecné soudy stěžovatele v tom smyslu, že nepřihlédnou k polehčující okolnosti, a takový postup soudu prvního stupně je soudem odvolacím i dovolacím akceptován, jde o zcela zřejmý exces, který nelze připustit. V případě, že by takový postup obecných soudů byl ze strany Ústavního soudu trpěn, mohlo by podle stěžovatele dojít k faktickému zpřísňování trestů. Ohledně jednoho ze skutků (pod bodem 2) stěžovatel uvádí, že mu nebyl dostatečně prokázán a poukazuje na nutnost v takovém případě aplikovat zásadu presumpce neviny.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
5. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
7. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o tom, že se stěžovatel dopustil trestných činů, za něž byl odsouzen, a všechny jeho námitky uvedené v této ústavní stížnosti již vyvrátily.
8. Pokud jde o tvrzený zásah do stěžovatelova práva na rodinný život a spravedlivý proces trestem osmiletého vyhoštění, obecné soudy zohlednily princip proporcionality trestu a změnily původní rozhodnutí tak, že tento trest časově omezily. Jeho příbuzní i družka jsou ukrajinské národnosti, s družkou nevede společnou domácnost a jejich soužití se nedá označit jako rodinný život, což pečlivě rozebral Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení. Tvrzení stěžovatele o existenci jeho dítěte pak nebylo možno nijak ověřit, proto k němu obecné soudy nemohly přihlédnout. Odůvodnění výše trestu odnětí svobody i viny stěžovatele ohledně všech skutků, za něž byl odsouzen, shledal Ústavní soud jako dostatečné a přesvědčivé.
9. V projednávané věci tedy obecné soudy nevybočily z mezí své rozhodovací sféry a Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
10. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu