ECLI:CZ:US:2017:1.US.3670.16.1
sp. zn. I. ÚS 3670/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Václava Švarce, zastoupeného Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2016 č. j. 30 Cdo 477/2016-148, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014 č. j. 69 Co 444/2014-125 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. května 2014 č. j. 12 C 175/2013-96, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. listopadu 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 7, čl. 10, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice řízení") konstatování porušení jeho osobnostních práv a zaplacení částky 212 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady majetkové škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, spočívající v nezákonném vedení trestního stíhání stěžovatele, zahájeném usnesením Policie České republiky ze dne 21. července 2010, v souvislosti s podezřením ze spáchání zločinu týrání osoby ve společném obydlí podle ustanovení §199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a přečinu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1 trestního zákoníku, ukončeném zprošťujícím rozsudkem ze dne 26. března 2012. Vedlejší účastnice řízení po podání žaloby stěžovateli přiznala a uhradila částku 92 400 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. května 2014 č. j. 12 C 175/2013-96 řízení co do částky 92 400 Kč zastavil, žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 120 000 Kč, zamítl a uložil vedlejší účastnici řízení zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 13 563 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. prosince 2014 č. j. 69 Co 444/2014-125 napadené rozhodnutí potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. července 2016 č. j. 30 Cdo 477/2016-148 podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první a odst. 2 o. s. ř.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími a namítal, že vedle škody způsobené mu výdaji na zajištění právních služeb, která mu byla uhrazena, utrpěl taktéž nemajetkovou újmu v oblasti svých osobnostních práv. Z požadované částky za nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč mu bylo uhrazenou pouze 30 000 Kč. Stěžovatel má za to, že ani jeden ze soudů nevzal v potaz jím namítané skutečnosti, zejména intenzitu zásahu do jeho osobních práv, která byla soudy nepatřičně zlehčena a nebyly ani reflektovány skutečné (nebo potencionálně hrozící) následky, které trestní řízení pro stěžovatele mělo. Stěžovatel považuje žalovaný nárok za přiměřený a požadovaný zcela důvodně. Podle tvrzení stěžovatele ve věci rozhodující soudy se odmítly zabývat otázkou omluvy vedlejší účastnice řízení, resp. konstatovaly, že jím požadované omluvy se mu dostalo. V této souvislosti je stěžovatel názoru, že samotné strohé konstatování, že se vedlejší účastnice řízení omlouvá, a že za formu morálního zadostiučinění má považovat vlastně i skutečnost, že byl vynesen zprošťující rozsudek, jímž bylo deklarováno, že jednání, pro které bylo řízení vedeno, není trestným činem (tedy jinak řečeno, má být spokojen s tím, že nebyl po dvou letech trestního stíhání odsouzen za něco, čeho se nedopustil), stěžovatel nepovažuje za dostatečné.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
8. Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 12 C 175/2013 ověřil, že soud prvního stupně i soud odvolací se celou věcí řádně zabýval. Z odůvodnění napadených rozhodnutí pak vyplývá, že oba soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily včetně posouzení vyslovené omluvy vedlejší účastnice řízení ve stanovisku ze dne 16. srpna 2013, a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
9. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, protože stěžovatelem uvažovaný předpoklad přípustnosti dovolání v dané věci naplněn nebyl, když neobsahoval náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatel nevymezil zákonem předvídaným způsobem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel se v podaném dovolání nezmínil o žádné ustálené judikatuře dovolacího soudu, od níž by se měl odvolací soud při rozhodování posuzované věci odchýlit a neuvedl ani žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž o případné právní otázce dovolací soud rozhodoval rozdílně. Dovolacímu soudu pak nepřísluší ani přehodnocování správnosti právního závěru odvolacího soudu o adekvátnosti výše odškodnění. Lze uzavřít, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
10. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
11. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu