ECLI:CZ:US:2017:1.US.3676.17.1
sp. zn. I. ÚS 3676/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti S. H., proti sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 10. 11. 2017 č. j. MSP-489/2016-OJD-SPZ/11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním označeným jako stížnost se stěžovatel de facto domáhal přezkoumání postupu Ministerstva spravedlnosti, které vyústilo k odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona uplatněného Krajským státním zastupitelstvím v Praze v jeho trestní věci projednávané u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 103/2015.
Stěžovatel upozornil, že bylo zjištěno porušení zákona, nicméně podle Ministerstva spravedlnosti nebyla pro podání stížnosti pro porušení zákona současně splněna omezující kritéria uvedená v §266 odst. 2 tr. řádu. Stěžovatel má za to, že omezující kritéria by neměla být v jeho případě uplatňována, neboť i když má za sebou trestní minulost, neznamená to, že se nemůže domáhat ochrany svých práv. Stěžovatel podal proti odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 odvolání, které doplňuje o další postřehy týkající se zásady in dubio pro reo, presumpce neviny či pravidel spravedlivého procesu.
Dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 10 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce tří let. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. 5 To 445/2015. Rozsudek nabyl právní moci dne 10. 12. 2015, dovolání nebylo podáno.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření, nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, vždy ověřuje, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V projednávané věci nepřehlédl vadu ústavní stížnosti spočívající v absenci povinného právního zastoupení stěžovatele (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ale netrval na jejím odstranění, neboť z údajů obsažených v ústavní stížnosti bylo zjevné, že její věcný přezkum je vyloučen.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, není-li k jeho projednání příslušný.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vyložil, že procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu není jakýkoli procesní prostředek, který je sice způsobilý změnit nepříznivou situaci stěžovatele, avšak stěžovateli přímo nepřísluší. Takovým prostředkem je i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu), která není v dispozici stěžovatele; ten může dát k jejímu uplatnění pouze podnět (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94 ze dne 12. 5. 1994, U 11/2 SbNU 219). S podáním podnětu není spojeno zahájení žádného soudního řízení, závisí na ministru spravedlnosti, který může podat k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, aby po posouzení splnění podmínek k jejímu podání rozhodl, zda podnětu vyhoví či nikoli (srov. též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 557).
Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona lze chápat pouze jako informaci pro subjekt oprávněný k jejímu podání (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 476/01 ze dne 5. 10. 2001, usnesení sp. zn. I. ÚS 475/03 ze dne 1. 10. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 2138/08 ze dne 24. 9. 2008 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz), z čehož vyplývá, že ani odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti, či vyrozumění o této skutečnosti ministerstvem nelze považovat za rozhodnutí či opatření ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; ministerstvo, resp. ministr spravedlnosti při aplikaci ustanovení §266 tr. řádu nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda realizuje svoje oprávnění (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1110/08 ze dne 20. 5. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2077/12 ze dne 20. 6. 2012).
S ohledem na výše uvedené nezbývá než konstatovat, že ve vztahu k vyrozumění o odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona jde návrh, k jehož projednání nemá Ústavní soud pravomoc (slovy zákona o Ústavním soudu není "příslušný"). Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2017
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka