ECLI:CZ:US:2017:1.US.3684.17.1
sp. zn. I. ÚS 3684/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Novotným, advokátem se sídlem Milady Horákové 10, 568 02 Svitavy, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 232/2017-103 ze dne 28. 6. 2017, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 33/2016-2605 ze dne 24. 8. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 1 T 9/2015-2423 ze dne 8. 4. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným pod body I. a III. výroku o vině zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), pod body II./182, 483, 494 zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku a pod bodem II. přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se podle tohoto rozsudku dopustil stěžovatel tím, že spolu s obviněným Š. B. v blíže nezjištěné době, nejméně však v období od 28. 3. 2010 do 13. 11. 2012, na území Slovenské republiky vyhotovili české peněžní prostředky bez oprávnění s použitím zařízení a materiálů, které nebyly původně určené k výrobě peněz, s cílem, aby vypadaly a byly užity jako pravé. Vyrobené bankovky následně nejméně ve třiceti případech na různých místech České republiky uvedli do oběhu tím způsobem, že jimi zaplatili nákup různého zboží na různých místech a vrácené pravé peněžní prostředky si ponechali pro svou osobní potřebu. Bližší popis jednání stěžovatele je zachycen ve skutkové větě výroku o vině rozsudku krajského soudu.
Za tyto trestné činy byl stěžovateli podle §233 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 téhož zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl stěžovateli uložen také trest vyhoštění na dobu neurčitou. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") bylo současně rozhodnuto o náhradě škody. Stěžovatel byl týmž rozsudkem (spolu s obviněným Š. B.) podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby krajského státního zástupce v Brně ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 1 KZV 26/2014, a to pro skutky popsané pod body A/734 a 745 obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že je spáchali obvinění. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Komerční banka, a. s., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku krajského soudu podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že z podnětu odvolání stěžovatele zrušil částečně rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ve výroku o vině pod bodem II., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. současně sám ve věci rozhodl tak, že jej uznal vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, přičemž upravil popis tohoto skutku. Za tento trestný čin a za zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výrocích o vině pod body I. a III. nezměněn, uložil stěžovateli podle §233 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl stěžovateli uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněným Š. B. nahradit poškozené Komerční bance, a. s., škodu ve výši 18 500 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele nedotčen. Odvolání spoluobviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytkl, že nenapravil pochybení soudů nižších stupňů a až na jednu námitku a bez dalšího shledal jeho ostatní námitky neodpovídajícími uplatněnému dovolacímu důvodu. Pokud by totiž dovolací soud dle názoru stěžovatele náležitě posoudil jeho námitky uvedené v dovolání, musel by dospět k závěru, že nemohl naplnit skutkovou podstatu daných trestných činů, neboť byla vyloučena jak dlouhodobost, tak trvalost provedení daného trestného činu, přičemž současně se nemohl podílet ani na padělání bankovek v řádu stovek. Soudům prvního a druhého stupně stěžovatel vytkl, že z jejich strany došlo ke zjištění skutkového stavu, který je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy dle něj neuznaly jeho obranu, že se dlouhodobě zdržoval ve Švýcarsku, a proto se z jeho strany nemohlo jednat o dlouhodobou a soustavnou činnost. Stěžovatel za tím účelem navrhl soudu provedení jím předložených důkazů, které měly jeho obhajobu podpořit, avšak soudy se s nimi nijak nevypořádaly. Dle něj se tak jedná o opomenuté důkazy. Obdobně soudy pominuly i další dílčí poznatky, kupříkladu momenty ve výpovědích spoluobviněného, které ukazují na to, že závěr o soustavném a dlouhodobém padělání nemůže obstát. Soudy tak svůj závěr o vině stěžovatele postavily dle jeho mínění na okolnostech vzbuzujících pochyby, v důsledku čehož došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejprve je nutno připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Výhradám stěžovatele Ústavní soud nepřisvědčuje. Jde-li o námitky vztahující se k rozhodování Nejvyššího soudu, dlužno poznamenat, že dovolací soud jednoznačně a přesvědčivě vyložil, proč ty které konkrétní výhrady neakceptoval z hlediska jejich podřazení pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Šlo vesměs o procesní a skutkové námitky, které již ze své podstaty nemohou představovat nesprávné hmotněprávní posouzení věci. I přesto jim dovolací soud věnoval patřičnou pozornost a v jednotlivostech se s nimi vypořádal (srov. body 23 až 27 v části IV/b napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Jedinou způsobilou námitkou tak byla otázka výkladu pojmu "značný rozsah", který je obsažen jako znak rozsahu trestné činnosti jednak jako obecně přitěžující okolnost v §42 písm. m) tr. zákoníku, jednak jako typový znak skutkové podstaty trestného činu, popřípadě jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby v ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku. Nejvyšší soud v tomto směru velmi zevrubně objasnil, proč při úvahách o znaku rozsahu trestné činnosti nelze analogicky použít ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku o výši škody a bez dalšího vycházet z fixních hranic tam uvedených. Jinými slovy, třebaže součet nominálních hodnot padělaných (pozměněných) peněz v případě stěžovatele nedosáhl částky 500 000 Kč jako hranice značné škody (395 000 Kč), neznamená to, že jen skutečná škoda předurčuje též rozsah páchané trestné činnosti. Naopak zde přichází do úvahy další, kvalitativní kritéria, jimiž v případě stěžovatele byla doba páchání trestné činnosti, kvalita (zdařilost) padělků či použití pokročilého náčiní, resp. technologických postupů při výrobě bankovek či rozsah zasažené oblasti, v níž byly padělané bankovky úspěšně dány do oběhu. Odůvodnění Nejvyššího soudu je v souladu s jeho judikaturou a po ústavně právní stránce mu nelze ničeho vytknout.
Ani námitkám stěžovatele stran pochybení v dokazování ze strany soudů prvního a druhého stupně nelze dát za pravdu. Soudy se s obhajobou stěžovatele, dle níž nemohl páchat trestnou činnost pro své pracovní vytížení ve Švýcarsku, řádně vypořádaly. Tvrzení stěžovatele vyvrátily kamerové záznamy, na nichž byl spolehlivě identifikován a z nichž bylo patrno, že stěžovatel ve třech případech byl na území České republiky při udávání padělaných bankovek (viz str. 70 - 71 rozsudku soudu prvního stupně). Jak je zřejmé již z odůvodnění rozsudku krajského soudu, návrhy na provádění dalšího dokazování stran stěžovatelova pobytu na území Švýcarska, resp. jeho podnikání do té doby, byly v důsledku jednoznačného prokázání přítomnosti stěžovatele na území České i Slovenské republiky v danou dobu shledány nerozhodnými pro věc a nadbytečnými, popřípadě z nich soudy žádné pro věc významné závěry nevyvodily. V podrobnostech lze zcela odkázat na bod 25 napadeného usnesení dovolacího soudu a str. 65 napadeného rozsudku vrchního soudu. Nejde tudíž o opomenuté důkazy, jak se domnívá stěžovatel. Soudy též věnovaly náležitou pozornost výpovědi spoluobviněného, který se k trestné činnosti doznal, a to i z hlediska její důvěryhodnosti (např. str. 65 - 67 rozsudku vrchního soudu).
Napadená rozhodnutí soudů jsou logicky a přesvědčivě odůvodněna. Ústavní soud nezjistil, že by soudy zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces opomenutím důkazů, jejich deformací či jiným způsobem, který by se negativně odrazil na aplikaci základních zásad trestního procesu. Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. prosince 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu