ECLI:CZ:US:2017:1.US.3685.16.1
sp. zn. I. ÚS 3685/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti a) Josefa Muzikanta a b) Věry Muzikantové, zastoupených Mgr Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Komenského 319/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 795/2016-406 ze dne 29. srpna 2016, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a vedlejší účastnice České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze, Olbrachtova 1929/62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy na vedlejší účastnici řízení domáhali zaplacení 2 709 818,30 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou jim vedlejší účastnice měla způsobit zneužitím postavení zástavního věřitele a doporučením nevhodného a nesolventního kupce. Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze dospěly k závěru, že nárok stěžovatelů je promlčen. Počátek běhu promlčení doby u škody způsobené nedobytností pohledávek stěžovatelů za nesolventním kupcem soudy stanovily od okamžiku skončení dědického řízení po tomto kupci. Počátek běhu promlčení doby u škody způsobené zneužitím postavení zástavního věřitele soudy stanovily uzavření kupní smlouvy s nesolventním kupcem (stěžovatelé tvrdili, že bez jednání vedlejší účastnice by smlouvy uzavřeli s někým jiným a výhodněji).
2. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatelů usnesením č. j. 25 Cdo 795/2016-406. Dospěl k závěru, že stěžovatelé dříve nenamítali rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, tato námitka tak byla v dovolacím řízení opožděná. Ve zbytku shledal napadené rozhodnutí městského soudu v souladu se svou judikaturou.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelé brojili ústavní stížností, neboť se domnívali, že jím došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Porušení stěžovatelé spatřovali v tom, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy tvrdili již v předcházejícím řízení. Namítali její účelovost a také nemravnost rozhodnutí soudu. Není tedy pravda, že by tuto námitku uplatnili teprve v dovolacím řízení. Vedlejší účastník přislíbil zajistit kupce nemovitosti a přislíbil i financování kupní ceny formou úvěru. Úvěr však následně neposkytl. Stěžovatelé byli poškozeni velkou bankou, která by měla nést odpovědnost. Jí vznesená námitka promlčení tedy je v rozporu s dobrými mravy. Také samotné vypořádání promlčení je nepřezkoumatelné. K zamítnutí žaloby došlo na základě uplynutí objektivní promlčecí doby, soud však nijak nezohlednil, že stěžovatelé celou dobu tvrdili úmyslné způsobení škody, při kterém dochází k jejímu prodloužení na deset let. Nedostatečné je též vypořádání promlčení práva na zaplacení úroků z prodlení.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a spisem obvodního soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Řízení o ústavní stížnosti je ovládáno zásadou subsidiarity. Subsidiarita ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž i v předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích, jak to odpovídá roli obecných soudů ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky a roli Ústavního soudu. Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet, a tím bránit Ústavnímu soudu posoudit, zda obecné soudy selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 a tam citovanou judikaturu).
6. V nynější věci to znamená, že pokud stěžovatelé v řízení před obecnými soudy neuplatnili některé z námitek, které uplatnili v ústavní stížnosti, nemůže se jimi Ústavní soud věcně zabývat. Může se však zabývat názorem Nejvyššího soudu, který taktéž dospěl k závěru, že některé námitky stěžovatelé neuplatnili v řízení před nalézacím a odvolacím soudem a považoval je z toho důvodu za neprojednatelné.
7. V odvolání ze dne 27. 4. 2015 stěžovatelé uvedli: "žalobci pokládají jednání JUDr. Nývltové v citování zákonů a paragrafů za účelové, které se vůbec svojí účinností netýkají žaloby, která je vedená proti ČS. SPOŘITELNĚ a. s." (č. l. 322 spisu obvodního soudu). Dále uvedli: "Nejen žalobci na základě přiložených dokladů, jsou přesvědčení, že žaloba je oprávněná a vznesená námitka ČS. spořitelnou a. s. o promlčení podporovaná JUDr. Nývltovou jako samosoudkyní je účelová a nemá opodstatnění v dané kauze ani zákonu." (č. l. 323).
8. Tvrzení o úmyslném způsobení škody ze strany vedlejší účastnice nemá oporu ve spisu. V doplnění žaloby ze dne 12. 12. 2012 sepsaném advokátkou uvedli, že vedlejší účastnice jim škodu způsobila tím, že neprověřila finanční možnosti kupce (č. l. 63-64). Ve vyjádření ze dne 20. 3. 2013 sepsaném advokátkou uvedli, že vedlejší účastnice si musela být vědoma, že kupec není solventní (č. l. 83). V průběhu přípravného jednání stěžovatelé zastoupení advokátkou úmyslné způsobení škody netvrdili, a to ani v reakci na námitku promlčení (protokol na č. l. 84-85). Stejně tak je netvrdili v odvolání ze dne 8. 5. 2013, při jednání před odvolacím soudem dne 25. 9. 2013 či v dovolání ze dne 12. 2. 2014 (č. l. 100, 109, 153-156). Po vydání vyhovujícího rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1313/2014-182 ze dne 30. 7. 2014 se stěžovatelé omezili převážně na námitky vůči soudkyni nalézacího soudu. K novému jednání před nalézacím soudem se stěžovatelé nedostavili z důvodu jejich nedůvěry k soudu (sdělení na č. l. 300). Teprve v odvolání ze dne 27. 4. 2015 stěžovatelé uvedli, že "písemné závazky vydané Č.S. a. s. jsou natolik prokazatelné a nesporné k oprávněnému požadavku žalobců. Pokud ovšem nebyly vydány za účelem záměrného uvedení klienta v omyl a tím se vlastně dopustila ČS. a. s. podvodu." (č. l. 318). Z odvolacího jednání se stěžovatelé omluvili a v této omluvě uvedli, že zaslané "dokumenty nezvratně prokazují odpovědnost ČS. spořitelny a. s. jak zneužila postavení zástavního věřitele a vydanými písemnými doklady uváděla úmyslně svého klienta v omyl" (č. l. 341-342).
9. Po celou dobu řízení tedy stěžovatelé opakovaně namítali účelovost jednání vedlejší účastnice a úmyslné uvádění v omyl (z četných podání není přesně jasné v čem). Netvrdili ovšem, že vedlejší účastnice žalobcům chtěla způsobit újmu v podobě nedobytnosti pohledávky za kupcem nemovitosti, nebo s ní byla alespoň srozuměna. Nebyl tedy důvod, aby se soudy vypořádaly s otázkou, kterou jim stěžovatelé nepředložili k rozhodnutí. Totéž platí i pro tvrzený rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Ve svých podáních ji srozumitelným způsobem neuplatnili, a to ani prostřednictvím advokáta. Obecná tvrzení o nemravnosti rozhodnutí obvodního soudu (a jiné výtky vůči soudu a rozhodující soudkyni) nejsou způsobilou procesní obranou.
10. K poslední námitce lze stručně uvést, že Nejvyšší soud svůj závěr o promlčení práva na zaplacení úroků z prodlení založil na tom, že stěžovatelé podali žalobu téměř po pěti letech od rozhodného okamžiku, tříletá promlčecí doba tedy nepochybně uplynula. Stěžovatelé netvrdí, že tento závěr není správný. Jejich námitka, že okamžik promlčení měl být určen přesně, tak nemá ústavní význam.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu