ECLI:CZ:US:2017:1.US.3698.16.1
sp. zn. I. ÚS 3698/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Juraje Beláčka a RNDr. Márie Beláčkové, zastoupených Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. září 2016 č. j. 1 Nc 949/2005-662 a návrhu na zrušení exekuce č. j. 1 Nc 949/2005, 007EX2440/2005, za účasti Okresního soudu v Hodoníně a Mgr. Veroniky Kolárikové a Martina Kolárika, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé s odkazem na údajné porušení čl. 10, čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhali zrušení výše citovaného rozhodnutí obecného soudu. Okresní soud v Hodoníně jím rozhodl v exekuční věci oprávněných M. a V. Kolárikových (vedlejších účastníků řízení před Ústavním soudem) proti povinným stěžovatelům o jejich námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce tak, že změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce, vydaný exekutorem K. Brančíkem z Exekutorského úřadu Hodonín ze dne 1. 10. 2007 č.j. EX 2440/05-152 a náklady exekuce oprávněných stanovil částkou 30 277 Kč a náklady exekuce exekutora částkou 106 038 Kč.
2. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé zejména uvedli, že ve věci nákladů předmětné exekuce rozhodl Okresní soud v Hodoníně již dne 8. 10. 2009, což stěžovatelé napadli ústavní stížností o které Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 29. 4. 2010 sp.zn. III.ÚS 3328/09 s tím, že napadené usnesení o nákladech exekuce zrušil, a m.j. vyslovil: "Aniž by se Ústavní soud jakkoliv mohl sám zabývat otázkou správnosti či přiměřenosti stanovené odměny exekutora, napadené rozhodnutí soudu, v němž zcela absentuje jeho reakce na stěžovateli v řízení vznesené námitky, shledal z tohoto důvodu za porušující právo stěžovatelů na spravedlivý proces". Stěžovatelé pak ve vztahu k nyní napadenému usnesení téhož soudu pouze obecně uvedli, že je vypracovala jiná soudkyně než soudce, který učinil repliku k ústavní stížnosti v roce 2010 a který nahradil původní soudkyni z důvodu jejího úmrtí a že na exekutora podal ministr spravedlnosti podnět ke kárnému řízení za to, že několik měsíců otálel s předložením námitek k příkazu k úhradě nákladů exekuce soudu.
3. Dále se stěžovatelé obsáhle zabývali samotnou podstatou exekuce, když uvedli, že exekuční titul je prý opřený o písemný právní úkon, tj. soukromou listinu označenou jako "Zmluva o požičke" z 31. 5. 2002, jehož možnou absolutní neplatnost ve smyslu §39 slovenského občianskeho zákoníka (soudkyně nalézacího Okresního soudu Hodoníně rozhodla, že bude podle něj postupovat) pro údajný rozpor se zněním §657 a §517 odst. 2 tohoto zákoníku a §3 nariadenia vlády Slovenskej republiky č. 87/1995 Z.z. ze dne 18. 4. 1995 mělo naznačit provedené dokazování před nalézacím Okresním soudem v Hodoníně roku 2004. Celé exekuční řízení považují stěžovatelé za zneužití práva na soudní ochranu. S ohledem na to rovněž navrhli, aby Ústavní soud kromě zrušení shora uvedeného usnesení o nákladech exekuce "zrušil exekuci č.j. 1 Nc 949/2005, 007EX2440/2005...a tedy rozhodl i o dalším postupu, který bude v souladu s ústavním pořádkem České republiky".
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V dané věci se jednalo o napadení rozhodnutí, týkající se nákladů exekuce. Proti jeho obsahu však stěžovatelé nijak blíže neargumentují, ani nenamítají, že by, jako v předchozím řízení, pro které rozhodnutí o nákladech řízení zrušil Ústavní soud, obecný soud nereagoval na některou z jejich námitek. Z odůvodnění napadeného usnesení Okresního soudu v Hodoníně je naopak zřejmé, že soud se otázkou nákladů exekuce, a to jak ve vztahu k oprávněným, tak ve vztahu k osobě samotného exekutora, velmi podrobně zabýval. Zvážil přitom, že návrh na podání exekuce byl podán důvodně a určil také přiměřenou a spravedlivou odměnu soudního exekutora, když mimo jiné posoudil, jaká část plnění byla zaplacena povinnými dobrovolně, bez jeho přičinění. Soud se také dostatečně vypořádal s uvedeným nálezem Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 3328/09. Tyto právní závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecného soudu (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti.
6. Pokud jde o další požadavek stěžovatelů, formulovaný tak, aby Ústavní soud "zrušil exekuci č.j. 1 Nc 949/2005, 007EX2440/2005...a tedy rozhodl i o dalším postupu, který bude v souladu s ústavním pořádkem České republiky", jde o návrh, ke kterému není Ústavní soud příslušný. Stěžovatelé se zřejmě snaží dosáhnout něčeho, co se nezdařilo v předchozích řízeních. V ústavní stížností napadeném usnesení o nákladech řízení byli mj. také upozorněni, že exekuční řízení není pokračováním nalézacího řízení, a námitky, které mohli uplatnit proti nalézacímu rozhodnutí v rámci přezkumu jeho věcné správnosti nelze obecně znovu uplatňovat v exekučním řízení. Tím spíše je absurdní požadovat po Ústavním soudu "zrušení exekuce" s odkazem na údajné vady nalézacího řízení a snažit se takto zneplatnit dávno vykonatelná rozhodnutí obecných soudů tvořící exekuční titul. Ústavní stížnost je možno ve stanovené lhůtě podat proti konkrétnímu pravomocnému rozhodnutí, představujícímu v případě stěžovatelů poslední prostředek k ochraně jejich práva, a není-li takového rozhodnutí, pak proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci. Není možno však její pomocí zvrátit rozhodnutí, na základě kterých byla již před dlouhou dobou nařízena exekuce či platně nařízenou exekuci "zrušit". Takovou pravomocí Ústavní soud nedisponuje. Vzhledem k argumentaci, obsažené v ústavní stížnosti, lze stěžovatele rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy.
7. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako návrh, ke kterému není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu