ECLI:CZ:US:2017:1.US.3744.17.1
sp. zn. I. ÚS 3744/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Ing. Lukáše Havránka, t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Terezou Jelínkovou, advokátkou se sídlem Pardubice V - Dražkovice 181, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2017 sp. zn. 8 To 435/2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. září 2017 č. j. 37 Nt 1632/2017-38, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. listopadu 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na urychlené přezkoumání jeho návrhu na přezkoumání zákonnosti zbavení osobní svobody podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel byl obviněn pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.
3. Usnesením ze dne 21. září 2017 č. j. 37 Nt 1632/2017-38 soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 rozhodl tak, že nepřijal písemný slib stěžovatele, zamítl návrh na nahrazení vazby uložením předběžného opatření spočívajícího v zákazu vycestování a z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) trestního řádu byl stěžovatel vzat do vazby.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. října 2017 sp. zn. 8 To 453/2017 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost jako nedůvodnou zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil naplnění důvodů vazby, zejména důvod uvedený v §67 písm. a) trestního řádu. Odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze pak vytýkal, že text neobsahoval bližší individualizaci k jeho případu a dále skutečnost, že soud se zaobíral námitkami stěžovatele pouze povrchově bez jakékoliv bližší argumentace. Podle názoru stěžovatele jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítal, že bylo nezhojitelným způsobem porušeno jeho právo na urychlené přezkoumání jeho návrhu na přezkoumání zákonnosti zbavení osobní svobody garantované mu čl. 5 odst. 4 Úmluvy, neboť Městský soud v Praze o stížnosti stěžovatele proti vzetí do vazby nerozhodl do 30 dní, což je podle názoru stěžovatele zcela v rozporu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), která právě nepovažuje v případech dvouinstančního rozhodování za urychlenou již lhůtu 30 dní (rozsudek ve věci Raducu proti Rumunsku ze dne 21. dubna 2009, č. 70787/01, par. 79-84). Stěžovatel uvedl, že jeho obhájci bylo rozhodnutí o stížnosti doručeno nejméně až po 45 dnech od podání stížnosti, samotnému stěžovateli až po 49 dnech. Podle názoru stěžovatele takové rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a proto by měl být z vazby okamžitě propuštěn na svobodu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
10. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 trestního řádu.
11. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je přitom vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze pouze odhadovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07 a ze dne 23. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16).
12. Obvodní soud pro Prahu 5 se důvody vazby řádně zabýval a shledal, že u stěžovatele je dán vazební důvod podle §67 písm. a), b) trestního řádu, neboť dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky uvedeného trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že se ho měl dopustit rovněž stěžovatel. Obvodní soud současně uvedl, že uvedené stanovisko nikterak nepředjímá posouzení otázky viny stěžovatele či právní kvalifikace jeho jednání v dalším průběhu trestního řízení a je toliko odrazem aktuální důkazní situace vyplývající z dosud shromážděných důkazů, obsažených ve spisu, a to z hlediska důvodnosti zahájení trestního stíhání a užité právní kvalifikace stíhaného jednání. Lze uzavřít, že obvodní soud pečlivě a podle zásad trestního řízení a zásad rozhodování o vazbě posoudil všechny okolnosti případu a vyvodil z nich právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnil.
13. Městský soud v Praze pak na základě stížnosti, podané stěžovatelem, shledal námitky vznesené stěžovatelem ohledně nenaplnění vazebních důvodů jako nedůvodné. Ústavní soud v argumentaci městského soudu a ani ve formě, jakou se s podanou stížností stěžovatele vypořádal, nespatřuje protiústavní exces, který by byl způsobilý zasáhnout základní práva stěžovatele.
14. Pokud stěžovatel namítal, že Městský soud v Praze nerozhodl o jeho stížnosti ve lhůtě 30 dnů s odkazem na rozsudek ESLP ve věci Raducu proti Rumunsku, k tomu Ústavní soud uvádí, že přiměřená délka řízení o vazbě závisí na konkrétních okolnostech (složitosti) každého případu ve vazbě na čl. 5 odst. 4 Úmluvy (srov. rozsudek ve věci Rehbock proti Slovinsku ze dne 28. listopadu 2000, č. 29462/95), nicméně z hlediska požadavku na délku řízení lze rozlišovat mezi situací, kdy má být soudem poprvé rozhodováno o vazbě zatčené osoby, a situací, kdy je takové rozhodnutí o vazbě předmětem soudního přezkumu, kdy je ze strany ESLP větší tolerance z hlediska požadavku na rychlost rozhodnutí - za situace, kdy původní rozhodnutí o vazbě bylo vydáno ze strany soudu. Při hodnocení přiměřenosti délky řízení o vazbě musí být přitom váženy různé aspekty případného prodlení, jako nečinnost na straně orgánů veřejné moci, prodlevy způsobené osobou vazebně stíhanou, případně další faktory (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016 sp. zn. III. ÚS 896/16).
15. O vazbě stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím obvodního soudu rozhodnuto po jeho zatčení dne 21. září 2017. Stěžovatel jak při výslechu před policejním orgánem, tak při vazebním zasedání využil svého práva k věci nevypovídat. O stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí o vzetí do vazby, kterou stěžovatel podal hned po jeho vyhlášení a následně dne 25. září 2017 písemně odůvodnil jeho obhájce, rozhodl městský soud dne 26. října 2017. Poukazuje-li stěžovatel na porušení maximální přípustné délky pro řízení o vazbě, je třeba konstatovat, že v daném případě se 30 denní lhůta pro rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě podle §72 odst. 3 trestního řádu ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba, neuplatní a překročena nebyla ani zákonná tříměsíční lhůta vymezená v §72 odst. 1 trestního řádu. Z časové souslednosti zachycující postup soudů ve vazební věci stěžovatele pak nedůvodné průtahy nelze vyvozovat.
16. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní
konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity.
17. Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu