ECLI:CZ:US:2017:1.US.3749.16.1
sp. zn. I. ÚS 3749/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti, J. B., zastoupeného Mgr. Tamásem Fabiánem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 1912/13, proti vyrozumění o zahájení exekuce soudním exekutorem Mgr. Jaroslavem Homolou ze dne 17. srpna 2016 č. j. 030 EX 23481/16-7, pověření k výkonu exekuce Městského soudu v Brně ze dne 28. července 2016 č. j. 111 EXE 1680/2016-8 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. října 2014 č. j. 7 T 1/2014-631, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora, Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. listopadu 2016 a doplněné podáními dne 15. prosince 2016 a 11. ledna 2017, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů a s návrhem na náhradu nákladů zastoupení.
2. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, zjistil, že tomu tak není.
3. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
4. Pokud stěžovatel napadá vyrozumění o zahájení exekuce soudním exekutorem Mgr. Jaroslavem Homolou ze dne 17. srpna 2016 č. j. 030 EX 23481/16-7 a pověření k výkonu exekuce Městského soudu v Brně ze dne 28. července 2016 č. j. 111 EXE 1680/2016-8, je třeba uvést, že uvedené listiny, proti nimž není přípustný opravný prostředek, lze zařadit mezi dílčí procesní rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení. Nejde tedy o rozhodnutí, kterým by bylo řízení ve věci pravomocně skončeno. Jinými slovy stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí, která v daném okamžiku nezasahují nezhojitelně do jeho základních práv a svobod. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je ústavní stížnost, napadající taková dílčí rozhodnutí, nepřípustná (srov. usnesení ze dne 1. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 570/10 a ze dne 30. května 2016 sp. zn. I. ÚS 660/16). Ústavní stížnost je proto v této části nepřípustná [§75 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
5. Stěžovatel dále navrhoval zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. října 2014 č. j. 7 T 1/2014-631, jež mu bylo doručeno dne 16. září 2016. Tímto usnesením bylo rozhodnuto v jeho trestní věci o náhradě nákladů trestního řízení podle §152 odst. 1 písm. e) trestního řádu tak, že je povinen nahradit státu náklady trestního řízení stanovené paušální částkou 13 000 Kč.
6. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace a aplikace podústavního práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
7. Krajský soud v Hradci Králové v napadeném usnesení správně poukázal na to, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. května 2014 č. j. 7 T 1/2014-555 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2014 č. j. 10 To 82/2014-592 pravomocně uznán vinným a je proto povinen uhradit státu náklady trestního řízení stanovené vyhláškou č. 312/1995 Sb., ve znění vyhlášky č. 432/2002 Sb. Citovanou vyhláškou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatele, že pohledávka je vymáhána soukromou osobou za účelem zisku, či že by Ústavní soud měl dát přednost lidské bytosti před zájmy společnosti, ani že se v rámci dohledu s měsíční pravidelností dostavuje na Probační a mediační službu v Brně, kde je řešena jeho majetková situace, o čemž je pravidelnými zprávami o průběhu dohledu oprávněný stát informován. Krajský soud v Hradci Králové postupoval podle zákonného podkladu, kterým byl pravomocný rozsudek, a proto mu nezbylo, než rozhodnout o uložení povinnosti nahradit náklady trestního řízení ve výši paušální částky. Usnesení trestního soudu, proti němuž není stížnost přípustná, pak nabývá právní moci ihned, bez ohledu na doručení. Ústavní soud v tomto rozhodnutí porušení základních práv či svobod stěžovatele neshledal.
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
9. Jestliže bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadají tím současně i základní podmínky projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Ústavní soud proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení napadeného zákona odmítl.
10. K návrhu stěžovatele, aby náklady zastoupení a dokazování hradil stát, Ústavní soud důvod pro postup podle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu neshledal, a to se zřetelem k odmítnutí ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu